Úzká brána v nejsevernější zdi Průsmyku se po tradičním otálení, kdy se hlídky na hradbách ujišťovaly, že blížící se jezdci nejsou Lonakové v přestrojení, ztěžka otevřela. Takovou lest nepřítel nepoužil už desítky let, ale Řád na tu tvrdou lekci nikdy nezapomněl. Sollis navedl skupinu dovnitř, kde se proplétali zákrutami a zatáčkami vnitřního opevnění, až se nakonec vynořili na nádvoří. „Raněné dostaň na ošetřovnu,“ řekl Oskinovi a seskočil ze sedla. „A pro zbytek najdi místo, kde si můžou odpočinout. Já podám hlášení bratru veliteli.“ Sollis ustájil koně a vydal se do nejvyšší z věží, které se těsnaly na jižní straně Průsmyku. „Někoho tam má,“ oznámil mu bratr Artin, když Sollis rázně prošel dveřmi. Oba byli nejzkušenějšími bratry v Průsmyku. Artin byl zodpovědný za každodenní chod pevnosti, zatímco Sollis dohlížel na výpravy za hradby. Nepoměr jejich funkcí ho nijak netrápil. Artin byl rozumný velitel a v boji žádné ořezávátko, ale díky své otupělé lásce k rutině se na velitele pevnosti hodil lépe. Sollis si naopak někdy hledal záminky, aby se mohl vydat hlídkovat severně od Průsmyku, pokud za jeho zdmi strávil víc než pár dní. „Je to naléhavé, bratře,“ řekl Artinovi, aniž se zastavil. „A ty by sis to měl vyslechnout taky,“ dodal, než zaklepal na dveře komnaty bratra velitele. Energicky, což, jak doufal, se velitele snad nedotkne. Chvilku trvalo, než se ozvalo tlumené: „Dále.“ Sollise uklidnilo, že to neznělo podrážděně. „Bratře Sollisi.“ Bratr velitel Arlyn seděl za stolem a přivítal ho obvyklým, sotva patrným úsměvem, jedno obočí zvědavě zvednuté. „Vidím, že ses vrátil brzy.“ ◆ 98 ◆ Ukázka elektronické knihy, UID: KOS525834
Issuu converts static files into: and more. Sign up and create your flipbook.