POSLEDNÍ PŘÍPRAVY Dny jim pak ubíhaly jeden jako druhý. Tobiáš stále trénoval střelbu z luku a byl den ode dne lepší a lepší. Elizabeth byla rozená lukostřelkyně a Jena ji brzy nechala střílet na pohyblivé terče. To Elizabeth velmi bavilo, protože to bylo těžší, ale zároveň víc vzrušující než střílet na terč stojící na jednom místě. Tatínek dál trénoval se skřítky, i když to bylo na začátku hodně bolestivé. Svaly v jeho rukou a ramenou stále sílily, ale i když se tatínek snažil, nepovedlo se mu jediným úderem urazit dřevěnému panákovi ruku. Skřítci jej brali mezi sebe a útočili různými zbraněmi. Tatínek se učil krýt údery a sám provádět výpady, využívat útočníkových zaváhání a odhalovat v boji jeho slabosti. Málokdy se dokázal ubránit, ale sám cítil, že se zlepšuje, a to mu dodávalo sebevědomí. Maminka chodila mezi nimi a snažila se jim pomáhat, jak jenom mohla. Někdy povzbuzením, jindy pohlazením, ale nikdy se úplně nesmířila s tím, co je před nimi a kam se budou muset tatínek a Tobiáš vydat. I Mechoděd sledoval všechny přípravy bedlivě. Hodnotil každý úspěch i neúspěch a stále zvažoval, kdy budou konečně připraveni, aby mohli vyrazit. Neměli mnoho času, to věděli všichni, ale bylo těžké odhodlat se k prvnímu kroku. Minulo několik dní a Mechoděd se konečně rozhodl, že je nejvyšší čas vyrazit. Svolal si celou skupinu k sobě a poté si každého důkladně a dlouze prohlédl. „Je čas, abyste se chopili svého úkolu a vyrazili vstříc svému osudu,“ promluvil nakonec. Všichni tušili, že se tato chvíle blíží, a teď, když to Mechoděd vyslovil nahlas a oni věděli, že přišla, ptal se každý sám sebe, zda jsou opravdu připravení. „Nemůžeme již déle čekat,“ pokračoval Mechoděd. „Čas nám rychle utíká mezi prsty a vás čeká dlouhá a nebezpečná cesta. Vyrazíte zítra ještě
, 97 . Ukázka elektronické knihy, UID: KOS525808