Barbara Dunlopová
bych se, že všechny ty lidi ani neznám. Oni ale měli z nějakého důvodu dojem, že znají mě. „Stalo se něco?“ zeptal se Joe, když za mnou přišel do pokoje, oblečený v hebkém bílém županu jako já. „Přišla mi spousta zpráv: blahopřání, pozdravy, ale i nabídky k práci.“ Nastavila jsem telefon, aby se podíval. „A je mezi nimi nějaká dobrá?“ zeptal se s úsměvem, jako ani nebyl překvapený. „Nic zvláštního. Ty jsi na takové věci zvyklý?“ „No tolik zpráv najednou samozřejmě nedostávám.“ Posadil se na pohovku vedle mého křesla. „Podívej se na svoje,“ vybídla jsem ho. Sáhl pro telefon. „Co ti lidi píší?“ „Že jsem šťastný muž.“ „Ne, vážně.“ „Dostal jsem spoustu blahopřání, lidi mi tě chválí, tvoje šaty taky –“ „Ty šaty byly nádherné.“ „A přišly žádosti o interview pro různá média.“ Četl dál. „No ale tohle pravdu ne!“ „Co ne?“ „Rozhovor o našich líbánkách rozhodně odmítám!“ „Dokonce ani se Charmain.“ „Charmain se na nic vyptávat nebude. Omezí se na fotky. Je tady jedna od ní.“ „Ona ti píše v půl druhé v noci?“ „Poslala ten snímek už dřív.“ Četl dál. „Je to důležité?“ Určitě bylo. Charmaine ví, co stojí za zmínku. Líbila se mi od samého začátku. „Docela jo.“ „Nějaká špatná zpráva?“ „Pracovní záležitost.“ Zdálo se, že váhá. „Jde o jistou akci poblíž Charlestonu v Jižní Karolíně. Výběrová komise pro regulační reformu.“ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS525768