Pippa Roscoeová
Zvedl dlaně v odmítavém posunku. „Jen si hraju na ďáblova advokáta.“ „Ano, znám všechny argumenty proti. Je jen málo hluchých dětí a daleko víc urgentnějších případů. Proč si ale lidé myslí, že by to prospělo jen mladým? Co starší lidé s poškozeným sluchem? Kdyby se základy znakové řeči učilo víc lidí, vím, že by to bylo prospěšné. V téhle době bychom měli dělat vše, aby nás všichni slyšeli a my slyšeli je.“ Vášnivostí, s níž hovořila, si vysloužila jeho bezmezný obdiv. Přál si, aby teď mohla spatřit totéž, co vidí on, osobu připravenou, ochotnou a schopnou bojovat za ty, kdo za sebe nemohou bojovat sami. Nedovedl pochopit, proč se se stejným úsilím nedovede bít i sama za sebe. „Co Aleksander? Ten by ti s tím pomoct nemohl?“ nadhodil. „Ten má teď svých starostí až nad hlavu.“ „Určitě to není snadné,“ uznal. Jako plukovník věděl, co znamená povinnost vést stovky, tisíce mužů. Věděl také, co s sebou nese povinnost zapojit se do akce, o níž instinktivně ví, že nedopadne dobře. Nevěděl, jestli Aleksandrovy ruce svázala dvorní pravidla nebo politická hra, ale chápal, jak těžké je prosazovat změny, proti nimž se postavili všichni ostatní. „Budeš moct Stellanovi pomoct i potom, až se vzdáš titulu?“ optal se. Ihned poznal, že se dotkl slabého místa v jejím plánu. Kdyby byl na jejím místě, útočil a opravdu chtěl útok dovést do konce, využil by k tomu svoje výjimečné postavení. Nebyl by to sice nejčestnější způsob dosažení cíle, ale nepochybně účinný. „Udělám všechno, co bude v mých silách, předtím i potom, pokud bude potřeba.“ Oba se zatím v hovoru vyhýbali Aleksandrově podmínce, podle níž se bude Freya moci vzdát titulu 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS525746