Podle Aristotela je základním významem fysis (přírody) být podstatou jsoucna. Schelling sjednocoval ve své naturfilozofii rozum s absolutnem přírody. Duch prostupuje přírodou a stoupá k člověku. Podle Bergsona je příroda neustálou změnou a nahodilostí, tvůrčí (nikoli předzjednanou) silou. Současná společnost je podle něho společností instrumentálního intelektu, který se cítí doma v neživé přírodě. U Heideggera je charakter lidského poměru k přírodě určen metafyzickou podstatou evropského myšlení a konání, jež se nejvíce zpředmětňuje v technice; odtud plyne technologicky dobyvační poměr člověka k přírodě. Podle Blocha je třeba přistoupit k nové vyvážené alianci s přírodou, překonat techniku manipulativního ovládání, dojít opět k vzkříšení estetického vztahu k přírodě. Dnes se filozofie přírody vytváří v souvislosti s ekosofii, filozofickou antropologií, s kritickým postmoderním myšlením.
Filozofie subjektivity Filozofie, jež vede ke konstituci sebevědomého subjektu nezávislého na jakékoli vnější moci a autoritě, chce používat jen svého vlastního rozumu, uskutečnit plně lidskou autonomnost (Kant, Husserl aj.).
Filozofie techniky Filozofická disciplína, která se zabývá technikou, jejími gnozeologickými, etickými aj. aspekty, jak dopadají na člověka, jakou hrozbu technika může představovat (Heidegger, Gehlen, Scheler, Spengler, Weber). Pozitivně viděl techniku např. Des Sauer.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS525669