který měl Wesleyho odvézt na nádraží, přijel brzy ráno se svým vozem. Wesleyho kufr, opatřený šňůrou a štítkem, stál na zadní plošině. Snídaně byla velmi tichá. Když skončila, Wesley si nasadil klobouk a kabát a šel ke dveřím, kolem nichž se začínaly vinout Theodosiiny jitrocelové liány. Slunce ještě nebylo nad stromy a na orosené trávě ležely dlouhé stíny. Na starých javorech, které rostly podél plotu mezi dvorem a jetelovým polem za ním, se třepetalo mokré listí. Obloha byla celá perleťově modrá, zbavená mraků. Od malého statku se zelené louky svažovaly do údolí, kde se jako třpytivá stuha vinul modrý opar. Theodosia vyšla ven, stála a nevyzpytatelně se dívala, zatímco Wesley s Irvingem zvedali kufr do vozu a přivazovali ho. Pak Wesley vystoupil po schodech na verandu a podíval se na ni. „Dosie,“ řekl trochu chraptivě, „říkal jsem, že tě nebudu žádat, abys zase jela, ale udělám to. Půjdeš se mnou?“ „Ne,“ řekla Theodosia jemně. Natáhl k ní ruku. Nenabídl jí polibek. „Sbohem, Dosio.“ „Sbohem, Wesi.“ Ani řasa se jí nezachvěla. Wesley se trpce usmál a odvrátil se. Když vůz dojel na konec malé uličky, otočil se a naposledy se ohlédl. Po všechna následující léta si s sebou nesl obraz své ženy, jak ji tehdy viděl, jak stojí uprostřed vzdušných stínů a vlnících se zlatých světel rána, jak jí vítr ovívá sukni bleděmodrého závoje kolem nohou a rozcuchává prameny světlých vlasů do jemného zlatého obláčku. Pak vůz zmizel za zatáčkou cesty a Theodosia se otočila a vrátila se do svého opuštěného domova.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS525517