Baba protáhne obličej. Přestane poskakovat a zno vu se celá schoulí a nahrbí jako stařena. Je mi, jako by mi někdo vyrval srdce. Takhle to možná vypadá, když je někdo bezcitný: uvnitř jen led a prázdno. Rychle ty pocity zaplaším a vyřítím se z verandy. Napochoduju přímo ke kostlivému kumbálu a za čnu vytahovat kosti, aniž bych věnovala pozornost nádherné modré obloze, měkoučkému bělostnému písku nebo poklidnému šplouchání vln. „Márinko?“ volá za mnou baba, ale já schválně dě lám, že ji neslyším. Roztřesenýma rukama zastrčím do písku první hnát. „Nemyslela jsem to špatně,“ pro hodí baba. „Klidně můžeme provázet, jestli ti na tom tak záleží.“ Přikývnu, ale obrovská hanba mi nedovolí podívat se jí do očí. Mlčky pokračuju ve stavbě plotu. „Tak já se pustím do vaření.“ Baba se odšourá po verandě a dveře za ní zapadnou. Po tváři se mi skutálí slza. Otřu ji a písek na rukou mi poškrábe kůži. Však já jí to vynahradím, slibuju sama sobě. Společné volno si přece můžeme udělat nějaký jiný den. Ale dnes ne. Dnešek je vyhrazený Nině. Musím jí ukázat oceán. Je to moje poslední příležitost strávit s ní trochu času, než navždy zmizí v Bráně. Odnesu náruč kostí kolem okna svého pokoje a šeptem Nině řeknu, že hned jak plot dostavím, mů
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS525478