kdeco. Hledání údajů o dávkování a — to hlavně — o rych losti. Rada na fóru, která vedla na další fórum a to zase na neindexovanou webovou stránku. Jen jsem se díval. Jen jsem si četl. Jednou jsem začal vyplňovat své údaje, ale neklikl na Odeslat. Obdobně to proběhlo několikrát. S nákupy z webu jsem takhle váhal často. A pak to jednoho dne přišlo. Objed návku jsem zadal. Skoro dva měsíce nato, když už se mi celá věc prakticky vykouřila z hlavy, přišla poštou bublinková obálka, zdánlivě plná drobné veteše — natáček, klíčenek, bločků s lepicími papírky, kartáčků na zuby. Uprostřed byl mezi ně zamícha ný pěticentimetrový rychlouzavírací sáček s obsahem připo mínajícím cukr krystal. Chtěl jsem si ho jen nechat, jen ho mít, vědět, že tam je, schovaný v zavinutém páru ponožek v naší šatní skříni. Když jsem Connie ráno, než vstala, chystal kafe, když jsem v ku chyni naléval víno a ona byla v obýváku, přistihoval jsem se, jak otálím, jak hledím na ty tmavé, neprůhledné tekuti ny, schopné skrývat a rozpouštět. Bylo to pro mě totéž jako pro Darrena fotky zachycující tělo jiné ženy, jako její šeptané lichotky ve tmě: únik, průchod do světa bez našich manželek, k našim mnohostrannějším já, která je přesahují, k možnos tem, které snad ještě jsou. Nikdy jsem jed použít nechtěl. A pak jsem ho nikdy nechtěl použít znovu.
Snídani jsem si koupil v drive‑through v McDonaldu a dovezl si ji domů. Connie se McDonald hnusil. Papír od hamburgeru
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS525370