„Ale jo… moment.“ Než přines cukřenku, rozhlížel jsem se. Lautr obyčejnej paďourskej obejvák s rozkládacím gaučem, nepohodlnejma křesílkama a konferenčákem, všecko dýha světlej dub. Nad gaučem visel nakřivo obraz rybníčku v lese, nad kterým balancovala nalomená rusalka, a vedle něj zlatě zarámovaná fotografie holčičky s kohoutem a mašlí, nejspíš tý, co byla zrovna ve škole. U okna stál květinovej stolek, ze kterýho visely mírně pocuchaný šlahouny voděnky, v jednom koutě klubky v hnědobéžový kombinaci a ve druhým televizor, gramorádio Barkarola a drátěnej stojánek na desky. Klidně to moh bejt pokoj někde v hotelu, kdyby se všude neválely plíny a hračky malýho Rudýnka a nesmrdělo to jeho čuránkama. „Tak hele,“ povídá Drhla, když se vrátil s cukřenkou, „proč jsi teda přišel?“ „Říkal jsi, že jsem se pořád ometal okolo Lucky.“ „No a ne? Celá naše brigáda z toho měla srandu.“ „Lucka taky?“ „To nevím. Ona se moc nesvěřovala. Co má bejt?“ „Že zmizela, jsem se dověděl minulej tejden.“ „Cože? Chceš říct, že jsi o tom nevěděl – celejch deset – vlastně už pomalu dvanáct let?!“ „Jo. Nevěděl jsem o tom.“ „Ale jak je to možný?“ „Naše brigáda odjížděla v sobotu kolem jedenáctý, a to Lucie na Pozorce ještě byla. Vím to, loučil jsem se s ní. Pohřešovat jste ji začali v neděli, kdy už jsme my byli dávno v Praze. Proto se nás nikdo na nic neptal; nic jsme nevěděli, a právě proto, že tam při našem odjezdu ještě byla, jsme vlastně měli alibi. Možný je, že s některejma z našich funkcionářů mluvili, ale jen formálně – jestli k případu nemaj co říct. A ti zas nepovažovali za nutný svěřovat se
98
Strasidlo minulosti_ostra sazba.indd 98
02.05.2023 16:29 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS525226