98
Ivar Leon Menger
V hlavě se mi všechno točí. „To je stará spisovná němčina,“ vysvětluju krátce, zatímco moje myšlenky dál krouží kolem setkání se strýčkem Olem a podivnou černou věcí, kterou vytáhl ze špinavé kapsy svého saka. „Boyovo jméno.“ Táta a máma věděli už roky před naším příchodem na ostrov, jak se budeme jmenovat. Protože máma chtěla mít hodně dětí, bylo moje jméno něco jako znamení naděje. Juno, římská bohyně zrození. Vždycky se mi líbila myšlenka být svým jménem zodpovědná za štěstí naší rodiny. Na rozdíl od mého mladšího bratra, jehož křestní jméno ve fríštině znamená prostě jenom mladší. Jako by máma nějak tušila, že Boy bude posledním dítětem. „Má tvůj táta zbraň?“ vytrhne mě Luca z myšlenek. Přísně mě pozoruje. Už se chystám odpovědět, že v našem úkrytu pod kuchyní jednu zbraň máme, ale můj pohled znovu padne na fotku v mých rukou. Pokud mě strýček Ole skutečně bez dovolení vyfotil, proč ten obrázek poslal Lucovu capovi? Slíbila jsem mu přece, že rodičům nic neřeknu. Najednou je mi strašná zima. Aby dostali odměnu, zlato, které za nás dostanou. Odměna vypsaná na hlavy! Obejmu si rukama tělo, celá se třesu. „Je mi to všechno tak líto, Juno.“ Luca mi položí ruku na rameno. Ztuhnu. V panice mu ji setřesu a vyskočím. „Proč jsi tady?“ křičím. Neodpovídá.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS525079