Eloise zjevně, jak ostatně dokládal její dopis, cítila to samé jako Lenna. Proto napsala: Dokud Ty i já budeme vědět, jak to mezi sebou doopravdy máme, bude mi to stačit tak, jak to je. Lenna složila dopis zpátky do úhledného šestiúhelníku, naposledy si k němu přivoněla a vrátila ho do krabice. Zavřela víko a krabici uložila zpátky pod postel. Než se zvedla z podlahy, v duchu si přehrála hádku, kterou měly před chvílí s Evií v jídelně. Ne, pomyslela si v duchu. Evie dopis od Eloise určitě nečetla. Lenna vstala a vyšla ven z pokoje. Chtěla najít Evii a omluvit se jí za falešná obvinění a za to, že zničila její výtvor. Kéž by dokázala ty dvě půlky roztrženého listu zase slepit zpátky. Pokud šlo o Eviino tvrzení, že komunikovala s duchem Eloise, tady však byla Lenna stále na pochybách. Nevěděla, co si o tom má myslet. Ani co si má myslet o Eviině kresbě. Potřebovala čas, aby si to mohla celé nechat projít hlavou. Teprve pak se k tomu nějak postaví. Dřív ne. Lenna proběhla celý hotel, ale Evii nikde nenašla. Jedna ze služebných jí nakonec sdělila, že mladší ze sester Wickesových odešla už před drahnou dobou ven, aby pomohla s čímsi jednomu z hostů. Lenna musela tedy s omluvou počkat, až se vrátí. Jenomže Evie se už nevrátila. To ráno, kdy se pohádaly, viděla Lenna svoji sestru naposledy. Lenna vstala ze zahradní lavičky a vrátila se do salonu. Vaudeline, zívající a s očima zamženýma únavou, seděla u stolu v jídelně a psala dopis. Hodiny ukazovaly skoro tři hodiny ráno.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS525065