„To víno je hrozně suchý.“ „Až kyselý, viď?!“ „Jo!“ „Mám v tašce flašku polosladkýho…“ „Vypijeme si ho u mě?“ „Proč ne.“ Až na malé potácení při přecházení náměstí se po cestě nic dramatického neděje. V mrazivé zimě držím Markétu kolem pasu, co chvíli se líbáme a bok po boku kráčíme vstříc mému podnájmu, zatímco mé společnici v kabelce cinká lahev vína. „Zimááááá!“ klepe se Markéta u vchodových dveří, snažíc ze sebe setřást závoj sněhových vloček. Už ani nepamatuji, kdy mi bylo s někým takhle dobře. Při sklenkách polosladkého si povídáme o Markétině malování, mém psaní a o tom, jak to bude vypadat, až se tyto koníčky stanou naší prací. Už od dospívání jsem měl problém zvát si kohokoliv k sobě/nám domů. To jsem ještě bydlel v tom Kostelci. Před rozvodem rodičů se mezi nimi odehrávaly bouřlivé hádky, což – vím – není nic moc výjimečného, děje se to v kdejaké domácnosti. Ovšem ke konci jejich manželství už tyto scény přecházely do hororového žánru a ty jsem přece nikomu – natož dívce! – prostě nemohl představit. Pamatuji si, jak jsem často sedával v patře na schodech, kouřil jednu cigaretu za druhou a čekal, až ti dva dole skončí, abych si mohl jít do kuchyně pro něco k jídlu nebo se třeba jen napít. Jednou jsem byl svědkem toho, jak má matka řízla otce do tváře kuchyňským 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS525027