„Neotravuj, Freanare!“ odsekla rázně. „Jestli chceš, vrať se na kozlík a nech mě pracovat. Je mi to jedno.“ To už přiběhl Adram s Fioninou brašnou a klekl si vedle ní. Franar stál nehnutě jak přimražený. Velice rychle se zatáhlo. Černé mraky zakryly slunce. „Adrame, musel se nadýchat kouře. Ta noha je popálená, ale nic vážného. To zvládne studená voda. Horší je ta zlomenina.“ „To budeme muset narovnat, jinak už nikdy nebude chodit. Navíc je tam riziko infekce.“ „Má štěstí, že nevnímá. Co dělal v té stodole?“ zajímala se Fiona. Starší venkovanka si otřela slzy z obličeje a promluvila: „To je muj muž. Vojáci sebrali všecko jídlo a zbytek spálili. Nezbylo nám nic. Pole, dobytek, stodoly... Muž toho chtěl co nejvíc zachránit a pak... na něj spadl trám,“ rozvzlykala se. „Neměl tam chodit.“ Fionin žaludek se propadl snad až na zem. Přejel ji mráz po zádech a podívala se na Freanara. Potvrdilo se to, čeho se obávala. „Polož ho na záda. Narovnáme ho.“ Tělo položili do přirozené polohy, jen noha zůstala odpudivě zkřivená. „Freanare, když už tu postáváš jak strašidlo, můžeš mu alespoň přidržet hruď, kdyby se náhodou probudil?“ Freanar rozhodil rukama a pevně muže přitlačil k zemi. „Co to děláte?“ strachovala se venkovanka, odpovědi se jí ale nedostalo.
Adram
pevně
uchopil
stehno.
Fiona
důkladně
prohmatávala zlomeninu. Dvě ratolesti koukaly na dlouhé elfí uši a na podivnou barvu kůže. „Nezapomeň, že tam jsou dvě kosti.“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS525018