„Já jim ale neprozradila, proč jim ty léky dávám. Neví jistě, že je podplácím, i kdyby mě náhodou podezřívali. Ví jen to, že jim pomáhám. Teď.“ Ticho chvíli narušovala pouze hudba linoucí se z gramofonu. Nakonec Strážce řekl: „Věřím, že uplatníš své zkušenosti ze syndikátu. Dělej, co musíš.“ Už ve chvíli, kdy jsem přikyvovala, mi v uších zněl vysoký pískot. Dřevěná podlaha se mi vzdouvala pod nohama. „Kolik času nám ještě zbývá?“ zeptala jsem se a zrak mi kalily černé skvrny. „Než se jí budu muset postavit.“ „Měsíc.“ Naskočila mi husí kůže. Na jednu stranu to bude ten nejdelší měsíc mého života, poslední období mého zajetí, ale pořád to nebylo dost času, abych stihla proměnit skupinu hladovějících vězňů v rebely. A teď, když jsem měla být tam venku a pomáhat jim, aby si vzpomněli na svou vlastní hodnotu, neměla jsem sílu. Na kraji stolu stál džbánek. Zamířila jsem k němu, ale cestou se mi roztřásla kolena a hlava najednou vážila jednou tolik. Zahlédla jsem, že mám ve výstřihu rozeklané červené čáry od vyrážky — vypadaly jako blesk —, a pak mě přispěchal obejmout koberec. Když jsem se probudila, ležela jsem na pohovce až k pasu přikrytá těžkým pláštěm a Strážce seděl na křesle vedle mě. Svaly na krku jsem měla ztuhlé jako kámen, žaludek sevřený. „Hmm.“ Dotkla jsem se třeštící hlavy. „Omdlela jsem?“ „Ne na dlouho.“ Strážce utlumil světlo petrolejové lampy. „Není třeba mi děkovat za to, že jsem tě chytil.“ „Za slušnost si medaili nezasloužíš.“ „Ani jsem ji neočekával.“ V jeho přítomnosti jsem se proměňovala v čepel, která řeže bez váhání. Po měsících vzájemné nechuti bylo těžké se toho nutkání zbavit. Strážce prohrábl polena, najednou jsme seděli v téměř naprosté tmě. Viděl, jak se chvěju, a tak mi plášť přitáhl pevněji
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS524858