V jeho horní části, která bezprostředně sousedila s jejich domem, sázeli naši příbuzní každoročně brambory nebo obilí pro svůj dobytek. My jsme využívali jen ovocné stromy, které tam naši společní předkové kdysi zasadili. Rostla tam třešeň, višeň, několik jabloní a hrušní. Když přišel čas sklizně, přijížděli je babička s dědou z třicet kilometrů vzdáleného Brna očesat. Cesta byla docela štrapáce. Nejprve se muselo vlakem do Zastávky u Brna a potom autobusem do naší vísky. Jednou se pro višně vypravila samotná babička, děda zůstal bůh ví proč v Brně. Babička už předem nakoupila cukr, vymyla láhve a těšila se na višňovku. Ráno sbalila tašky a vyrazila. Višnička byla plody doslova obsypaná. Radost pohledět. Jen se pustila do česání, objevila se švagrová Mařa. „Růžo, poď k nám na kafe! Vždeť tě te vešně nehotečó…“ lákala ji na občerstvení jinak lakotná ženština. Růža nepojala podezření a šla. Vždycky když už se chtěla vrátit na záhumenek česat višně, švagrová ji zdržela. Když babička konečně dorazila do sadu, strnula úžasem jako Lotova žena. Višeň, která se ještě před hodinou prohýbala pod záplavou plodů, byla úplně holá! Ani jediná višnička na ní nezůstala! Opět se zjevila švagrová Mařa: „To bele asi děcka, potvore!“ „Tak já se zeptám sósedů, však só na zahradě. Moseli někoho vidět,“ chystala se krádež višní vyšetřit babička. „Blázníš, eště si bodó myslet, že z nich děláš zloděje,“ děsila se švagrová Mařa. A tak Růžena sbalila prázdné tašky a jela zpátky do Brna. Po mnoha letech jí sousedi přes plot pošeptali, že višeň tehdy očesal Mařin syn, policejní důstojník. Proto musela jeho matka zdržovat babičku v kuchyni. Elitní příslušník DOBA CHEMLONOVÁ
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS524836