„Zatím vůbec nemáme tušení, jakou to mělo souvislost, že zabil tu paní Jelínkovou, ale víme, že to viděl, její syn.“ „Máte, pravdu. Teď si vzpomínám, že tam byl nějaký chlapec. Myslela jsem, že patří k té ženě, co ho držela za ruku.“ „Držela ho za ruku jiná žena?“ podiví se Krátká. „Vlastně to spíš vypadalo, jako by nechtěla, aby do toho ten chlapec zasáhl. Já jsem pak utekla. Nevím, co se stalo dál. Vážně jsem předpokládala, že k ní patří. Vidíte, chudák. Všechno viděl.“ „Asi si nevzpomenete, jak ta žena vypadala? Jestli měla krátké nebo dlouhé vlasy?“ „Asi dlouhé. Světlé. Bohužel si to nepamatuji.“ „To chápu. Děkuji a mějte se dobře.“ Krátká ukončila hovor a zvedla se od stolu. Už je čas jít domů.
Ω
Liberec, hudební klub, 17:25
Muž v modré mikině se pokouší vstoupit do klubu. Ochrance se nelíbí a odmítne ho vpustit. Muž se odvolává na Ludmilu Lorencovou a jejího bratra, se kterým seděl. Ochranka mu řekne, ať počká, že se zeptá vedoucího klubu. Vazoun odchází dovnitř. Řekne Liboru Lorencovi, že je tam chlap jménem Bohumil Kořínek, který se dovolává Ludmily. Libor však od Ludmily už věděl, že Kořínek se
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS524772