Naprázdno polknu a pokrčím rameny, doufám, že Charlie teď nemá v plánu s nimi někam jít. „Vlastně jsem si právě vzpomněl, že mě máma požádala, abych dnes přinesl dres na vyprání. Vrá tím se pro něj, běžte beze mě.“ Pokynu rukou k cestě. Jeden z nich se zamračí a důrazně zacinká klíči. „Myslel jsem, že tě svezu domů.“ V duchu zasténám. „Ne, díky, to je v pohodě. Jenom jděte. Možná se ještě pokusím zastihnout učitele a zeptat se ho, jestli by mi neposunul termín odevzdání seminárky.“ Tolik chci, aby odešli, že se mi lži samy derou z úst. Ale píšou vůbec studenti se sportovním zaměřením nějaké seminárky? Třeba spíš počítají s tím, že hlavou moc makat nemusejí. „To nevadí, počkám na tebe,“ namítne ten kluk, i když z toho, jak jeho pohled neustále zalétává k parkovišti a staré otlučené žluté fiestě, je mi jasné, že už se nemůže dočkat, až si do ní sedne a odjede. Usměju se. „Ne, vážně, klidně běž. Možná se u něj budu muset chvíli zdržet a ukecávat ho. Pojedu autobusem, uvidíme se zítra.“ Ten druhý, co nemá klíče, se zamračí. „Zítra? Ty dneska nebu deš hrát? Myslel jsem, že dneska si dáme Fortnite?“ Netuším, o čem to mluví. Charlie s nimi očividně něco hraje. „Jo, jasně. Budu tam,“ přitakám, sehnu se, abych zvedl Charlieho batoh pohozený v trávě, a nechám je, aby to všechno vstřebali. Ale zjevně jsem to zvládl dobře. „Super. Tak fajn, brzo na to vlítnem,“ odpoví ten bez klíčů. Mávnu mu, s úsměvem se otočím a štráduju si to zpátky směrem ke škole. Když mířím k počítačové učebně, chodby už jsou prázdné. V hlavě mi víří všechno to, na co se chci Maggie zeptat. Je toho tolik, že se nakonec raději rozhodnu spokojit se s jejím úsměvem. Ať už tenhle rozhovor potrvá jakkoli dlouho, mým cílem bude to hle: jenom ji rozesmát. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS524756