„Když jel se ženou taxíkem do Kailuy plavat, taky to zaznamenali. Navzdory všem těmhle detailům jsem byl zklamaný. Na konci stálo: ‚Při vyšetřování Milnera až do doby jeho odjezdu v roce 1950 se neprokázalo, že by byl v této zemi zapojen do špionážních aktivit.‘“ Hrubý tenhle závěr našel ve spisu FBI s číslem 65-HQ-58340, ve složce 3. „Šokovalo mě to – v Praze jsem našel důkazy o tom, že jako špion působil celou dobu. Potom jsem zjistil, že to mělo své důvody.“ FBI nemohla vkročit do komplexu Spojených národů na newyorské East River, protože je to mezinárodní území s diplomatickou ochranou, a tak se tam mohli scházet špioni ze všech koutů světa. „Není zde možné jeho činnost monitorovat,“ stěžuje si autor zprávy FBI. „Newyorská kancelář ho však bude sledovat jak v době, kdy půjde do zaměstnání, tak když z něj bude odcházet.“ Odhodlání pracovníků FBI muselo být skutečně obrovské, což už samo o sobě ukazuje, jak vážně brali Američané Milnerovu špionážní činnost. „Imunita v OSN to českým i sovětským špionům nesmírně ulehčovala!“ říká Hrubý, užaslý nad rozsahem špionážní sítě, kterou odhalil. Ale Milnerův čas se chýlil ke konci, protože smyčka projektu VENONA se pomalu stahovala, i když to agenti FBI sledující brány budovy OSN nevěděli. Špioni z MI5 a americké Národní bezpečnostní agentury hráli hru na kočku a na myš: sledovali Milnera a britské špiony, aby se dostali na stopu dvojitým agentům, o nichž věděli, že musí být v jejich řadách. Ti však měli vždycky trochu náskok. Zatímco Milner měl plné ruce práce se sestavováním zpráv pro KGB o svých výletech pod křídly OSN do problematických oblastí v Jugoslávii, Palestině a Koreji, někdo 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS524640