o Simonce, ta se jen potutelně usmívala, vše jí bylo jasné mnohem dřív než jemu. “Ničeho se neboj, myslím, že Simonka pomalu ale jistě dostává rozum. A nebude to dlouho trvat, a zatouží po rodině, tak to zkrátka chodí. Musíme si jenom přát, aby jim to s Hynkem vyšlo. Je slušný, solidní a vypadá to, že by mohl mít Simonku rád. Nepřeji si nic jiného, než aby byla v životě šťastná,” uklidňovala paní Jarmila svého manžela a on byl rád, že mu mluví z duše. Cítil, jak se s příchodem důchodu začíná měnit, měkne jako plastelína a stává se sentimentálním. Ochranné brnění, které si musel nasazovat v práci, z něho rychle opadává. Najednou si připadal bezbranný a zranitelný. Kus života zůstal ležet za ním, už nemělo smysl se k němu vracet. Hlavně se musí postarat o své hosty, aby byli spokojení a pak si ve srubu vybuduje dokonalé rodinné zázemí. Vše je na dobré cestě, myslel si, když usínal. Hynek se Simonkou neodešli spát s ostatními, zůstali sedět u dohasínajícího krbu a vyprávěli si. “Měli bychom jít také spát, zítra musíme na běžky vyrazit dřív než ostatní vstanou, pokud chceme jet sami,” řekl Hynek a zívl. “Máš pravdu, Hynku, jako vždycky, tak ještě poslední skleničku na dobrou noc, můžeme si připít třeba na nic,” odpověděla Simonka a zvedla sklenici s vínem. “Proč na nic?”, divil se Hynek. “No přece, kdyby mezi námi k něčemu došlo, tak aby z toho nic nebylo,” usmívala se Simonka, spokojená, že se jí podařilo Hynka popíchnout. “Tak to né, to se raději napijeme na všechno,” odpověděl Hynek a ťukl do Simončiny sklenice. Pak už seděli tiše, zvolna usrkávali víno a pozorovali ohnivý tanec, odehrávající se za kovovou mřížkou krbu. Za okny byla tma, sníh přestal padat a oni si připadali jako dva trosečníci, uvízlí s lodí uprostřed bílého
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS524592