Caitlin Crewsová
Cenzo měl silný pocit, že není zvyklý se sám v sobě nevyznat. Bylo lepší, když se soustředil na Josselyn, spíš než na sebe. A to dělal rád. Možná to bylo jediné, co si opravdu užívá. A možná je to odpověď na záhadu jeho vlastní identity. „Co dělá váš manžel, když jezdíte na měsíc dlouhé výlety na místa, jako je tohle?“ zeptal se jednoho večera, když spolu seděli v jednom z pokojů vedle kuchyně, protože venku bylo příliš větrno na to, aby jedli venku. Obvykle přišla za ním do kuchyně, když připravoval večeři, a posadila se tam a on si na oplátku přinesl jídlo ven k ní. Jedli spolu, zdálo se to jednodušší. A ačkoli Josselyn své pozvání už znovu nezopakovala, také ho nezrušila. Cenzo si každou chvíli říkal, jak mohl kdy nacházet radost v obsluhování, když mu působilo až příliš mnoho potěšení posunování hranic, což by správný zaměstnanec rozhodně dělat neměl. Možná ti působí potěšení posunování hranic právě s ní, namítl hlas v jeho hlavě. Cenzo neměl problém tomu uvěřit. „Myslím, že můj manžel má nekonečnou kapacitu zabavit se sám, stačí mu k tomu účet v bance,“ odpověděla Josselyn temnějším tónem než obvykle. „Někteří muži jsou už takoví. Všechno je pro ně o tom, co se dá prodat nebo koupit. Jediné, v čem nacházejí radost, jsou věci, pokud tedy vůbec něco. A není to o penězích, protože můžeš mi věřit, takoví jich mají víc než dost.“ „Muži jsou lovci,“ pokrčil rameny Cenzo. „Když si nemusejí ulovit večeři, loví něco jiného.“ Josselyn se na něj zvědavě podívala. „A co lovíš ty? Vzpomínáš si?“ „Nevzpomínám,“ zavrtl hlavou Cenzo, ale pro 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS524545