podmínkách, často bez denního světla. Tak kdo koho vykořisťoval? Kapitalisti pracující, nebo stát proletáře? „Buď zticha, Josefe, jestli o tomhle chceš mluvit, pojď radši do koupelny, pustíme si vodu, ať to nikdo neslyší.“ „Elzo, ty jsi vážně naivní. Slyší všechno a vždycky. To pouštění vody je blbost.“ Citově se úplně rozklížil. Největší něhu dával najevo Elmě a svým zbraním. Kulovnice mu zabavili, a tak mohl střílet jenom z brokovnice, uchovával si je v loveckém pokoji jako to nejcennější, co má. Editka žadonila o pozornost, ale ta byla velmi chabá, jako by zapomněl, že má děti. O sobě ani nemluvím. Olga byla ještě malá, visela na mně a nijak to nevnímala. Po nějakém čase, možná tak po půl roce, se situace ještě zhoršila. Šli jsme do lesa na houby, bylo to kolem ruského vojenského pásma na Horních Pasekách, kousek za Aší. Jeden z vojáků nám zasalutoval, jen ze slušnosti, i když už Josef nebyl péesák, ale znali se z dřívějška. „Pěknej hajzl, tohleto, a práskač,“ řekl Josef polohlasně. Přibližovali jsme se čím dál víc k hraničnímu pásmu, Elma běhala okolo nás, Editka byla nadšená, Olinku jsem měla na rukou. „Josefe, pojď už zpátky, jsme moc blízko, budeme mít problémy,“ strachovala jsem se. „Hovno problémy, poď.“ A tak jsem šla. Po chvíli Elma něco zavětřila, začala štěkat nepřirozeně vysoko a zmizela. „Josefe, odvolej ji, jestli tam vběhne, zastřelí ji.“ Ale on mě neslyšel, byl duchem mimo. Jako by to dělal naschvál, jako by nás úmyslně vystavoval nebezpečí. Už jsem to 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS524514