Keltové (Ukázka, strana 99)

„Jde sem Brogimaros. Nechci se s ním potkat!“ Bára se podívala směrem, kterým Branos hleděl. Brogimaros skutečně zvolna kráčel k jejich ohni. „Proč?“ „Řekněme…“ Branos trochu zaváhal, jak větu dokončit. „Zapomněl si u mne něco, co bych byl radši, kdyby si nezapomněl,“ řekl pak. „Jako co?“ obrátila se k němu Bára, ale Branos byl ten tam. Zmizel tak rychle a tiše, jako by se vypařil. „Vzácný host by této noci neměl být sám,“ posadil se vedle ní Brogimaros. V záři ohně to vypadalo, jako by i jeho vlasy a kníry byly jeden plamen. „Mně je tu takhle dobře,“ zamračila se Bára, protože jí odehnal Brana, ze kterého mohla vypáčit mnoho zajímavých informací o svém budoucím bývalém pobytu v druidově dvorci, jelikož Branos, jak se zdálo, žádným slibem nevyprávět jí o tom vázán nebyl. Brogimaros se usmál. V ruce třímal pohár medoviny, ale opilý nebyl. „Mám pocit, že mi nedůvěřuješ, Báro z jiného světa,“ řekl velmi upřímně. „Myslím, že se nemáte rádi s druidem,“ oplatila mu upřímnost Bára. „To je pravda,“ kývl Brogimaros. „Ale to se tebe netýká. Kdyby ti někdo chtěl zkřivit vlásek na hlavě, najdeš u mě ochranu.“ „Proč by mi chtěl někdo zkřivovat… křivit… vlásky na hlavě?“ loupla po něm Bára podezíravě očima. „Neříkám, že chce. Říkám: kdyby chtěl. Ať je mezi mnou a druidem cokoliv, tebe budu vždycky chránit.“ „Já myslím, že to Kengetoríx zvládne, když bude zapotřebí,“ ošila se Bára. Nevěděla, proč ji Brogimaros ujišťuje o svém přátelství. „Jen chci, abys to věděla.“ Brogimaros se usmíval a Báře se zdálo, že všechno, co říká, myslí upřímně. „Mluvila jsi s někým?“ „Jako s kým?“ „Myslím s někým z mrtvých.“ „Ne.“ „Já ano. S otcem,“ svěřil se jí Brogimaros. „Mrzelo mne to.“ „Řekl ti něco… ošklivého?“ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS524414