Ze všech delších větviček, ale třeba taky ze zábradlí nebo podlahy visely nějaké ozdůbky připomínající lapače snů. Vlastně to lapače snů být mohly, nebo zvonkohry. Ozdoby roztodivných velikostí a délek ale tvořily drobné kůstky a pírka různých ptáků. Na jednom provázku dokonce visela celá ptačí kostra, okrášlená navíc drozdími peříčky. „Jsme tu,“ řekl kluk, když pod podivným stavením už nějakou chvíli stáli. „Jsme kde?“ chtěl vědět lampář. Nemohl popřít, že k domečku na stromě cítil jisté sympatie. Koneckonců jako ke všemu, co nebylo přízemní a aspoň nějak se snažilo přebývat ve vzduchu. Ale taky si nemohl odpustit jistou nedůvěru, kterou v něm vzbuzoval ve větru povlávající hřbitůvek nebohých okřídlenců. „U ptáčníků!“ odpověděl Levian a hledal u žebříku něco, čím by dal tam nahoře vědět, že by rád na návštěvu. Ale nic nemohl najít. „Co myslíš, že to je?“ šeptla Lagúna. „Budlík!“ ozval se hlas, který nebyl Straatův. Byl sice hluboký, ale rozhodně patřil ženě. Oba se podívali nahoru. Na balkonku stála osoba v šedých splývavých šatech, jednou rukou se opírala o zábradlí a druhou o svůj bok. „Co chtějí?“ zeptala se nedůvěřivě poté, co si tu nesourodou dvojici dole pečlivě prohlédla. Zpod podlahy nahoru vzhlédl třetí obličej. „Dobrý den,“ pozdravil Levian. „Vy jste ptáčnice?“
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS524358