Miloš Doležal „Jazyk mě následoval“ (Po stopách dvou důležitých svědků holocaustu v Čenstochové) V polské Čenstochové, městě s dvěma sty tisíci obyvatel, ležícím v Malopolsku (administrativně však v Slezském vojvodství, 150 kilometrů vzdáleném od Ostravy), jsem měl v ten podzimní den sraz se svým přítelem, polským spisovatelem Przemysławem Dakowiczem. Ten se ve svých knihách zabývá polskou historií 20. století. Jednoznačně rozhodl: „Musíš tady vidět židovské město, ze kterého vzešel Samuel Willenberg a Irit Amiel!“ Ano, známé poutní místo Jasná Hora se slavnou ikonou Panny Marie Čenstochovské, uváděné jako hlavní duchovní místo Polska, jsme skutečně nevynechali. Je nepřehlédnutelné, vévodí celé oblasti. Komunistický režim chtěl celému urbanismu místa dát svůj „rozhodující hlas“, a tak na zřetelné přímce od Jasné Hory, kterou představuje několikakilometrové korzo, postavil velkou fabriku s mohutným továrním komínem. Dnes na místě továrny stojí věznice (i s tím mohutným komínem), a tak čenstochovský intravilán představuje až surrealistické „spojité nádoby“.
Vypáčená ústa – prázdná mezuza V části čenstochovského Starého Města se rozkládá bývalé židovské ghetto. Poměrně rozsáhlý labyrint ulic, domů s litinovými balkony a verandami, dvorů a dvorků, sklepů a proluk, průjezdů a průchodů. A zatímco centrum města se opravuje, tady se zadrhl čas v oprýskaných omítkách a kočičích hlavách dláždění. Mnohé baráky jsou prázdné a vybydlené, občas mají vykopnuté dveře, v některých visí staré prádlo, trouchnivějící nábytek zarůstá na dvorcích slunečnicemi. Křiklavě barevné umělohmotné hračky, koloběžky a tříkolky jsou poházené v kopřivách. Jako kdyby nacistická likvidace ghetta proběhla teprve včera, tak je ta situace syrová a příkrá. Vítr dál mlátí kdesi za zdí uvolněným plechem, občas přeletí hejno holubů a projde stín podivného, ve tváři umazaného obyvatele. Na rohu ulic svraštělý hrbatý chlápek skládá lopatou fůru uhlí, na parapetu nad hlavou má odšroubovanou lahev vodky, co chvíli se zaklání a loká. V Targowej ulici, v domě s dvorem a úzkým průchodem, nacházíme v původních, červeně natřených dřevěných futrech prázdnou, vyloupanou mezuzu. Je to tragický vryp i jizva. Nebo spíš prázdná vypáčená ústa, bezhlasně žalující, symbol tohoto místa. 96
|
Nova et vetera
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS524292