LITERATURA & KULTURA
akcenty třeba chápat v kontextu celé křesťanské
Poselství našich předků je jasné, ba prů
nauky, která obsahuje i naději vzkříšení. To nic
zračné. Na smrt máme myslit a připravovat se
majetku, moci a slávy vezdejšího života. Barokní
Barokní člověk nás nechce vzdálit strachu ze
nemění na tolik typickém důrazu na zpochybnění uhranutí smrtí, její děsivostí a nevypočitatelností
a do jisté míry spravedlností (nedbá na stáří člově ka ani na jeho postavení) je umocněno možností věčného života, ale i možností smrti věčné. Přijít
do Božích rukou nemusí vždy znamenat útěchu, ale především soud. Krása, zlato, moc králů, sta tečnost hrdinů – to vše končí v prachu. Neboť Smrt otvírá každé dveře,
tak bohatého, jako chudého odsud beře. Na krásu mladých nedbá nic,
jejich spanilosti, věku, čerstvosti nevšímá si nic. Otázka, zda je barokní poezie dosud živá jak
svou tematikou, tak formou, byla důkladně probí rána a zodpovězena již v první polovině 20. století při úvahách nad barokovostí Karla Hynka Máchy. Barokní imaginace, personifikace, jednoduché a přitom účinné metafory byly prozkoumány
a shledány významnými, provokativními a sil nými. I kdyby nebylo objevu Bedřicha Bridela,
stále bychom si ještě mohli uhranutě zpívat s Ja roslavem Hutkou a Radimem Hladíkem slavnou
píseň Byltě jeden člověk, která prozrazuje, jak nám mohou být barokní pocity a poetika blízké. Ob
razivost barokního básníka je vystavena biblicky,
na jednoduchých představách, z nichž některé už
samozřejmě nechápeme. Některé ale pořád nava zují na naši zkušenost, na naši práci i záliby: Neb rovně jako pták polní do sítí padá, a jako chytá rybář ryby,
tak také i tě, člověče, smrt do své síti
na ni. Zní to drsně, ale je to náš zřejmý osud.
smrti a umírání. Naopak: naše smrt je naší nej
jistější jistotou, umírání je skoro vždy nesnadné. Perspektiva pokání a odpuštění hříchů zjevně
není tak lákavá, proto vyvolání strachu ze smrti
může být účinné. Je třeba se bát, protože jednou (a může to být brzy) může jít do tuhého. Určitá
míra strachu a úzkosti nemusí být na překážku,
ba naopak. Člověk může minout svůj cíl, jímž je Bůh. To už stojí za trochu obav.
Baroko ale zná i jednu polohu, která může
znít aktuálně. Je to rozhovor, kterým se pře
svědčuje o pravdě, argumentuje, nabourává
individuální uzavřenost a sobectví. Rozhovor
duše s Bohem je sice modlitbou, což je povýtce křesťanské, současně však představuje motiva ci a vyřešení rébusu. Duše se trápí, pochybuje,
smlouvá, stěžuje si, Kristus jí vysvětluje a utěšuje
ji. Je v tom kus mystiky, ale také prostá moudrost. Člověk se potřebuje vymluvit, vyznat se, pode batovat o svých trápeních, nakonec přijmout
realitu, která nemusí být příjemná. Variantou je spor duše s tělem, což dnešním uším zní opět
podivně, ba schizofrenně. Pokud si ovšem nedo sadíme za duši svědomí. Tělo se nakonec ovšem bere i v ochranu, neboť je pouhým nástrojem a nezaslouží si všechny výčitky duše.
Tedy nakonec přece jen více než „mystérium
zmaru“? Není baroko spíše pokusem o „vdech nutí nového života“, vzkříšení mravních sil?
A pokud je dnes tolik slyšet o potřebě upřímnos
ti, není barokní písemnictví při veškeré paradoxii vlastně upřímné až k zalknutí?
brzo pochytí, pryč odvleče.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS524283