zakázala chodit k velkému zrcadlu, které ukazovalo celou její postavu, a ve kterém se dříve tak ráda pozorovala. Tigran se jí od sedmého měsíce těhotenství ani nedotkl s tím, že se bojí, „aby tam náhodou něčemu neublížil“, a Eliza mu byla neskonale vděčná, protože se styděla, jak je tlustá a nemotorná, a nechtěla, aby ji tak viděl. Ale chybělo jí známé mužské teplo, proto se ve spánku nepouštěla jeho ruky a ve dne se snažila vyčíhnout chvilku, kdy je nikdo neuvidí, aby ho objala, postavila se na špičky a přitiskla rty k milovanému důlku na bradě. Uprosila ho, aby si nechal narůst vlasy, každé ráno ho česala a zuby hřebenu vázly v jeho hustých a jemných kadeřích. Mračil se, když ho bolestivě tahala hřebenem, ale snášel to. Byl to její oblíbený ranní rituál – on se holil, táhl ostřím nebezpečné břitvy po tvářích a oklepával šedou mýdlovou pěnu do umyvadla, zatímco ona čekala, až se zastaví, natáhla se k jeho vlasům a rozčesávala je, připravená odtáhnout ruku, jakmile se znova pohne. Když se od ní odtáhl a rozpačitě zadrmolil, že je cítit kravínem, Eliza upadla do rozpaků, cosi provinile zašeptala a teprve později si uvědomila, že se přece stihla umýt a převléct. Té noci si ustlala na divanu v pokoji pro hosty a na tchyniny dotazy odpověděla, že chce nechat Tigrana vyspat. Její vysvětlení nevyvolalo u nikoho z domácích podezření – Elizu poslední dobou trápívalo úporné pálení žáhy a často uprostřed noci vstávala, aby si svařila mátu nebo zajedla nepříjemný pocit hrstí drcených vlašských ořechů. Když se schovala i s hlavou pod přikrývku, zaposlouchala se do zvuků spícího domu (zněl úplně jinak než útulný dům jejího dětství, v jeho šramotu bylo cosi ostražitého a vystrašeného, co jako by mu už dlouho nedávalo pokoje, jitřilo ho a trápilo) a přemýšlela, co dál. Prvním impulsem bylo sbalit si věci a vrátit se k matce, ale rozvážnost zvítězila, zakázala si udělat něco nepromyšleného a rozhodla se, že než udělá definitivní rozhodnutí, tak si své podezření potvrdí.
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS524266