11.3 MOLEKULY IMUNITNÍHO SYSTÉMU Hlavními součástmi složitého imunitního systému jsou kromě již zmíněných imunokompetentních buněk i signální (informační) molekuly, jako jsou antigenně specifické receptory na povrchu lymfocytů T i B a glykoproteiny MHC I. a II. třídy (u lidí označované jako HLA systém). Dále cytokiny, složky komplementového systému a imunoglobuliny. Na povrchu lymfocytů se vyskytují antigenně specifické molekuly. Na T-lymfocytech se nachází T-buněčný receptor (TCR – z angl. T-cell receptor) a na B-lymfocytech B-buněčný receptor (BCR – z angl. B-cell receptor). Součástí obou receptorových komplexů jsou protilátky, např. u BCR je to nejčastěji IgM či IgD. T-lymfocyty s TCR receptory dokáží většinou rozeznat antigen, je-li navázán na povrchu APC buňky, v komplexu s proteiny MHC II. třídy. Signalizace přes TCR i BCR vede k aktivaci lymfocytů a odpovědi na příslušný ligand. Systém MHC je představován povrchovými glykoproteiny ukotvenými v plazmatické membráně buněk. MHC I je přítomen na povrchu téměř všech buněk, kromě spermií a buněk trofoblastu. MHC II je na povrchu pouze některých buněk, především na APC buňkách. Tyto povrchové molekuly podléhají tvorbě a degradaci společně s přestavbou plazmatické membrány. U člověka je největší koncentrace těchto molekul na leukocytech, proto se používá označení HLA (z angl. human leukocyte antigens). HLA systém se nachází na krátkém raménku 6. chromozomu. Soubor je vysoce proměnlivý, zcela specifický a unikátní pro každého z nás. Vyznačuje se vysokým polymorfismem a tato proměnlivost má zřejmě ochrannou funkci. Kombinace těchto antigenů je pro každou osobu jedinečná, s výjimkou jednovaječných dvojčat, která mají naprosto shodné antigeny. Tato pozitivní vlastnost se však stává nevýhodnou při orgánových transplantacích. Proto se hledá nejvyšší možná shoda v HLA systému dárce a příjemce. Hlavní fyziologickou funkcí molekul HLA je předkládat cizorodé antigeny nebo jejich fragmenty buňkám imunitního systému, především T-lymfocytům.
11.3.1 Cytokiny Cytokiny tvoří rozmanitou skupinu signálních peptidů zprostředkujících mezibuněčnou komunikaci mezi leukocyty, buňkami kostní dřeně, endotelu a dalšími buňkami specifické i nespecifické imunity. Jsou uvolňovány leukocyty, fibroblasty, epitelovými buňkami, trombocyty a buňkami napadenými viry. Cytokiny ovlivňují autokrinně buňku, která je produkuje, nebo účinkují parakrinně, v jejím těsném okolí. Po uvolnění do krevního proudu působí endokrinně. Prostřednictvím specifického cytokinového receptoru, který může vázat i více druhů cytokinů, uskuteční svou aktivitu. Dělí se do několika podskupin, z nichž vybíráme (1) interleukiny, (2) chemokiny a (3) interferony. Určitý cytokin může být současně zařazen do více podskupin, neboť se jeho funkce překrývají. Heterogenní skupina interleukinů (IL1–IL18) reguluje především vývoj a aktivaci leukocytů. IL-2 působí jako růstový faktor pro lymfocyty T i B, IL-6, IL-8 a IL-12 vykazují prozánětlivý účinek, ale existují i interleukiny s protizánětlivým působením, např. IL-4, IL-10. Pro chemokiny je charakteristická jejich chemotaktická aktivita. Informují výkonné buňky imunitního systému o místě poškození, přitahují je k němu, aby mohly uskutečnit svoji aktivitu. Nejčastěji působícím chemokinem je IL-8. Interferony (IFN) jsou stěžejní složkou antivirové obrany. IFN-α a INF-β jsou tvořeny a uvolňovány buňkou napadenou virem, zatímco IFN-γ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS523905