„Však já jim ukážu,“ řekl. Zmateně jsem cítila, že incident musí souviset se spiknutím, jenom jsem nechápala jak. Matka si všimla, že jsem nervózní, ale netušila proč; pohladila mě tedy po ruce, aby mě uklidnila. Otec se za chvíli vrátil a zasedl opět ke stolu. Sdělil nám, že jednoho z vyhnanců napadli jeho kamarádi, protože je chtěl otrávit. „Zase!“ vykřikla matka. „Tady je to běžná věc.“ Když se útočníci na domnělého pachatele vrhli, začal křičet a vojáci, kteří procházeli kolem jeho boudy, ihned zasáhli. Vyhnanci odmítli zajatce vydat, a tak se do sporu zapojili další vojáci. Hádka přerostla v bitku. „Jak jste rozhodl?“ zeptala jsem se, aniž jsem dala najevo, jak mě tušená odpověď znepokojuje. „Vojákům jsem nařídil, aby se vrátili do kasáren. Vyhnance nechali, ať si svoje spory vyřídí mezi sebou.“ „Co se svým kamarádem udělají?“ „Nejspíš ho budou soudit. Vyznají se v tom, při řešení vzájemných sporů mají mou plnou důvěru.“ Protáhl se na židli a naznačil tím, že od věci dává ruce pryč. „A jak se ten podezřelý jmenuje?“ „Prý o sobě prohlašuje, že vás miluje. To už je další. Začínám zjišťovat, jak jste mezi těmi bezectnými muži mimořádně oblíbená.“ „To přeháníte, tatínku. Jedná se jen o jednoho. Je to nešťastný člověk a já za jeho pomatení nemůžu. Jmenuje se…“ „Ano, ano, je to Stěpanov. Něco mi napovídá, že vaši drazí vyhnanci vás jej brzy zbaví.“ Beze slova jsem vstala. Odkrvila se mi hlava, málem jsem omdlela. Co ten neschopný Stěpanov udělal? 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS523638