Obešel skálu a soutěskou, kterou ještě nezaplnil kouř, se vydal blíž k pláži. Z jeho místa to nebylo daleko. Díval se, jak tam stojí a čekají na posily. Čluny se od galéry ale ještě nevrátily. Ano, tohle je jediná možnost. Napadnout je přímo, dokud je jich jen tolik. Z lodi až sem lučištníci nedostřelí a ukrývat se ve skalách nepůjde dlouho. Pokývl, jako by sám sobě ten nápad schválil. Až skončí boj, bude skoro tma. Po setmění navíc moře ustoupí a mělo by jít uniknout dál po pobřeží, ať na západ nebo východ. Plivl do rozhořívajících se plamínků u své boty a ohýnek zašlápl. Věděl, že pokud chtějí mít naději na záchranu, musí tu nechat umírajícího Thjódara. A možná, že nejen jeho. Až nyní si uvědomil, že potmě Thjódara a muže, kteří s ním zamířili do skalního bludiště, nenajdou a do světla tu čekat nemohou. *** Guyhomar čekal útok a ostatním nařídil stáhnout se zase zpátky k drakaru. Plán mu nevycházel zcela, jak chtěl. Všude mezi skalami se sice vznášelo dost kouře na to, aby to seveřany vyštvalo ven, ale pořád se nikdo neobjevoval. Nejspíš se tam někde našla místa, kam se průvan nedostal a dalo se tam dýchat. K tomu se s blížícím se večerem obrátil vítr a kouř vyháněl ze skalního labyrintu pryč. Ohlédl se po člunech. Právě odrazily od galéry. „Jsou tu, pane,“ uslyšel Notharda, jenž po celou dobu vyhlížel ke břehu přes bort povalené vikinské lodi. „Kdo?“ zeptal se. „Odiiiiiin!“ Hnali se jako záplava. Hluboký písek na pláži je trochu zpomalil, a to pomohlo Frankům se připravit. Čekali je, pravda, ale 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS523555