98
První část
absencí – podobně jako androcentrismus vymazal ženy. Vždy je však důležité mít na paměti, že každá odlišnost operuje i uvnitř každé z těchto zpochybňovaných kultur stejně, jako se staví do opozice proti té dominantní. Černoši a feministky, příslušníci etnik a gayové, původní obyvatelé a kultury „třetího světa“ netvoří monolitická hnutí, spíše se jedná o nepřeberné množství reakcí na běžně zažívanou situaci marginality a ex-centricity. Přechod od jazyka odcizení (jinakosti) k jazyku decentrace (odlišnosti) měl osvobozující účinky, protože střed fungoval jako svorník mezi binárními protiklady, které vždy upřednostňovaly jednu polovinu: běloch/černoch, muž/žena, já/druhý, intelekt/ tělo, západ/východ, objektivita/subjektivita – tento seznam je již dobře znám. Ale pokud je centrum vnímáno jako konstrukt, jako fikce, nikoliv jako daná a neměnná realita, „staré buď-anebo se začíná bortit,“ poznamenala Susan Griffinová (1981, 1982, 291), a nové a-zároveň spojené s multiplicitou a odlišností otevírá prostor novým možnostem. Autobiografické romány amerických černochů v šedesátých letech 20. století postupně ustoupily mnohem strukturně a ideologicky složitějším formám vyprávění, do určité míry nejspíš kvůli novénu hlasu černošských žen. Existuje zde postmoderní touha „vytvářet a narušovat význam, vyvolávat v téže chvíli tvůrčí rozmach a vůli destruovat“ (Clarke 1980, 206). Černošským ženám však v jejich specifickém „hlasu“ napomohlo sílící ženské hnutí. Panuje všeobecná shoda, že – podobně, jako v případě québeckých separatistů a černošských hnutí za lidská práva a francouzských levicových intelektuálních aktivistů z května 1968 – byla americká nová levice jednak mužská, jednak sexisticky zaměřená (viz Aronowitz 1984, 38; Robin Morgan 1970; Moi 1985a, 22, 95). Odpověď žen na toto vše na sebe vzala skutečně velmi „šedesátkovou“ podobu: zpochybnění veškerých autorit (mužských, institucionálních), uznání moci jako základu sexuální politiky, víru v roli sociokulturního kontextu při tvorbě a recepci umění. Všechny tyto námitky měly v nejbližší budoucnosti stát u základu rozporuplnosti postmodernismu (jak si ostatně feministky i jiní všimli): slovy Ellen Willisové „sexismus, heterosexismus, rasismus, kapitalismus a imperialismus se prolínají složitými, často protichůdnými způsoby“ (1984, 116). Nejmarkantněji tyto rozpory vystupují do popředí v postmoderní feministické beletrii, jako například v L.C. Susan Daitchové.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS523455