spálili kosti svých předků a se skromným majetkem odpluli na Korfu. Ale hodně lidí zůstalo. Zradou padl Epirus, ovšem hrdost Řeků nikdo nepokoří. Sto let bojovali o jeho osvobození, sto let se snažili Epirus opět připojit k už svobodnému Řecku. Řeky nikdo nepokoří a nikdy nepokleknou. Nepoklekli ani před Alim Pašou, který se pevně chopil vlády nad Epirem ve snaze podrobit si řecký národ. Ελευθερία η θάνατος! Svoboda, nebo smrt! Heslo statečných Řeků – mužů, žen i dětí. Heslo, s nímž se pouštěli do předem ztracených bojů. Ale raději zemřít v boji než sklonit šíji pod tureckým pantof lem. Ali Paša začal horečně stavět hrady a opevnění. Napříč celým Epirem rostly pevnosti na strategických místech – na skalách, u moře i vysoko v horách. Na místech, kde stály staré byzantské kostely a antické chrámy. Musely ustoupit obavám Aliho Paši z revoluce. Ale ani hluboké příkopy a vysoké valy nemohly strachu, který se vtíral Alimu do myšlenek, zabránit. Nic nemohlo zastavit řeckou hrdost. A nejspíš proto, že pevnosti byly postavené na posvátných místech, štěstí ani pomíjivou slávu mu nepřinesly. I v Preveze se začaly opravovat a zvětšovat hrady. Opravil se hrad svatého Ondřeje s citadelou Iç Kale, postavil se hrad svatého Jiří, do výše se hnaly hradby s bránou Reftaki a v zátoce Fokia se k nebi zvedal mohutný hrad Pantokrator. Hrad tvořený skoro pravidelným pětiúhelníkem obehnaným vysokou zdí a věžemi hledícími do Ambrakijského zálivu. Na místě starého kostela zasvěceného svatému Pantokratorovi vyrostla obrovská pevnost, sloužící svému účelu necelých sto let. Řekové doráželi na pevnost, ale byla téměř nedobytná. Až po smrti Aliho rozhodl osmanský sultán většinu pevností opustit a zmírnit tak rozpínavost turecko-albánského samovládce. Z pevnosti se stalo vězení, neméně kruté jako jeho bývalá posádka. Do noci se nesly výkřiky mučených a ráno vyděšení obyvatelé často nacházeli usekané 97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS523415
hlavy a údy na kůlech před citadelou. Úděsná je historie hradu, krví jsou popsány jeho stěny a kostmi je vydlážděné nádvoří. V hlubokých kobkách dosud nejspíš úpí duše zemřelých, protože o hradu se tvrdí, že je prokletý. Domy mají směrem k hradu natočenou slepou tvář bez oken, místní o něm neradi mluví a ani informací, pokud člověk hledá, není moc. Před lety jsem jela se švagrovou Sophií do Prevezy na nákupy. Prevezu máme prochozenou křížem krážem, znám každou uličku, každý kostel i náměstí. Ale toho říjnového večera padla na Prevezu nezvyklá mlha, pomalu se stmívalo a my se dostaly do míst, kde jsem nikdy předtím nebyla. Cesta vedla podél pobřeží, mohutné zdi a kolem vysokých stromů. Mlha se válela hustě při zemi, ref lektory auta ji nestačily prorážet a tma padala čím dál víc. A najednou kousek před námi – průchod mezi stromy a otevřená obrovská kovaná brána ve zdi. Jen namodralé světlo bránilo v průhledu, co je za ní. Úžasná kombinace na fotku a skvělé místo pro Halloween, blesklo mi hlavou a dupla jsem na brzdy. „Podívám se tam. Jdeš se mnou?“ otočila jsem se na švagrovou. „Ani omylem,“ odvětila při pohledu z okýnka. Vylezla jsem do sychravého podzimního večera a ovanula mě vůně tlejícího listí a mlhy a ještě něčeho podivného. Možná hniloby z naplavených řas. Zaposlouchala jsem se do zvuku příboje, tlumeného hustou mlhou. Stromy byly tmavé, jejich větve skřípavě naříkaly ve větru a listí mi šustilo pod nohama. Brána byla dál, než se z auta zdálo. Vítr hnal chomáče mlhy po cestě a někde zakřičel noční pták. Mě se zmocnil strach. Srdce mi prudce bušilo, zpocené dlaně žmoulaly rukávy svetru a nohy přestaly poslouchat. Zdálo se mi, že mě tmavé lepkavé větve chtějí vtáhnout do podivné brány a v mlze je plno černých stínů. Nejlepší je utéct, prolétlo mi hlavou. Těch pár metrů k autu se mi 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS523415
zdálo jako věčnost. Cítila jsem hnilobné pařáty v patách a skoro bez dechu dopadla na sedačku. To, že jsem odřela celý blatník o kamenný patník, jsem zjistila až doma, tak rychle jsem vyrazila pryč. Sophie jen vyjeveně zírala na moje zpocené čelo a chvějící se ruce. „Co je?“ „Nic, tady určitě dělat Halloween nebudeme, jedeme domů a rychle.“ Jenže sirná mlha byla hustá a tak rychle to nešlo. „Do prdele,“ vyjelo ze mě, když nás pravotočivá zatáčka vyhodila opět u zdi s podivnou bránou. „Merde,“ reagovala i Sophie, když jsme opět, potřetí, projížděly kolem. „Co se to sakra děje?“ Docela už jsem zmatkovala, jak jsem v mlze jezdila pořád dokola. Ulice vedly jen doprava a nikde jsem nemohla najít cestu pryč. Nakonec jsem projela jednosměrkou, která se tam najednou ukázala. Radši se nabořit nebo zaplatit pokutu než znovu projet kolem té zatracené brány. Po pár metrech se mlha rozplynula a my zjistily, že jsme na opačné straně Prevezy. Člověka dokážou vyděsit i úplné blbosti, nadávala jsem si v autě do hus, že jsem se nechala tak vykolejit. Doma jsem se o tom zmínila až za pár dní. Kosta se na mě vážně podíval a řekl: „Dostaly jste se k Pantokratoru, to místo je prokleté, už tam nejezdi.“ A dál se o tom odmítal bavit. Poprvé jsem slyšela o tom, že je na jižní straně Prevezy hrad. „Tam chci,“ trvala jsem na svém i po děsivém večerním zážitku. „V poledne za slunečného dne, co by se mohlo stát? Přece nevěříš na strašidla?“ popichovala jsem Kostu tak dlouho, až svolil. Byla jsem ráda, protože jsem to místo opravdu chtěla znovu vidět ve dne, a popravdě, sama bych se bála. 99 Ukázka elektronické knihy