neměla jsem kam. Posílala mi otázky a já jsem se těch otázek bála, ale nemohla jsem je vyhnat z hlavy a zapomenout na ně, přestože mi to Monika radila. „Lidí ti líto není!“ Proč to babi řekla? „Zabiješ mě?“ Jak ji to vůbec napadlo? Babiny výkřiky a dědovy oči! Ty dědovy oči, dívající se odkudsi z jiného světa, se mi najednou v hlavě spojily s jinými vzpomínkami a s večerem, kdy odešel táta — a už se nikdy nevrátil. Táta mě měl rád, ten by mě jen tak neopustil, určitě by o sobě dal vědět, tím jsem si byla jistá. Celou tu dobu jsem tušila, že se mu muselo něco stát, a najednou jsem si byla jistá, že vím co. „Co?“ zeptala se Monika. „Snad si nemyslíš, že ho děda zabil? Náš děda?“ Děda, za jehož mlčením se skrývala slova, která dokázala přivést temnotu lesa až do mého pokoje. Děda, který se pohyboval místnostmi a zároveň v nich vůbec nebyl, děda, jehož přítomnost čišela ze všech koutů, i když právě táhl káru polní cestou, děda, jehož pouhá přítomnost hasila hádky jako voda oheň, ale uměla je i rozdmýchat v požár, v němž se ztráceli lidé. Jako můj táta. Zaváhala jsem. „Samozřejmě že ne naschvál. Hádali se, přetahovali, děda do táty strčil a shodil ho ze schodů. Neříkala mi snad babi aspoň stokrát, že nemám běhat po schodech, abych se na nich nepřerazila? Nevyslechly jsme si nejmíň deset historek o těch přeražených?“
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS523391
Monika nesouhlasně zavrtěla hlavou. „Nevíš, jak to bylo. Už to nikdy nezjistíme.“ „Člověk nezmizí jen tak beze stopy. Táta měl kufr a do toho kufru si zabalil svoje věci,“ řekla jsem. „Třeba tady ještě někde něco je.“ „Ale kde?“ Monika se rozhlédla. „Kdybych chtěla něco schovat,“ řekla jsem, „zastrčila bych to za dřevo do kůlny.“ „Nebo za skleníky,“ navrhla Monika. „Nebo do sklepa.“ „Nebo do garáže.“ Asi jsem tak docela nevěřila, že bych mohla po tak dlouhé době najít jakékoli stopy po zmizelém tátovi, ale v tu chvíli se mi zdálo, že s Monikou stojíme před velkým úkolem a napínavým dobrodružstvím. Babi připravovala skleníky na zimu, děda vyrazil na obvyklou pochůzku do lesa, a tak jsme s Monikou zahájily velkou pátrací akci a pustily se do hledání, aniž bychom věděly čeho. Nenápadně, abychom nepřilákaly babinu pozornost, jsme nakukovaly do kůlny, do sklepních okýnek i za skleníky, přestože jsme tudy procházely už aspoň tisíckrát a bylo nám jasné, že kdyby tam něco bylo, byly bychom to už dávno objevily, a pobíhaly jsme z jedné strany zahrady na druhou a nacházely spoustu zajímavostí, ale po tátových věcech ani stopy. Zastavila jsem se u stodoly. Jedno křídlo vrat bylo pootevřené — zůstávalo pootevřené skoro pořád až do zimy, asi aby bylo vevnitř víc světla, protože žlutá
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS523391
žárovka visící ze stropu vydávala sice silné, ale nepříjemně žlutě zbarvené světlo a vevnitř stále ulpíval Belin smrad. Monika mě chytila za loket a táhla mě zpátky. „Počkej, jen tam nakouknu.“ Vytrhla jsem se jí a pootevřela vrata trochu víc. Když jsem se ohlédla přes rameno, Monika už se mnou nebyla. Uvnitř panovalo přítmí, a tak jsem udělala opatrný krok dovnitř a rozhlédla se. Babi mi do dědovy dílny zakazovala chodit, prý abych dědu nezdržovala a náhodou si neublížila o nářadí a přístroje, které používal. Nebylo tam nic zajímavého — hromada dříví, stroje, které jsem neuměla pojmenovat, židle, dřevěné odřezky… Najednou místností přeletěl stín. Zaječela jsem. Na ramena mi dopadly něčí ruce. Velké teplé dlaně mi sklouzly po pažích a pevně mi sevřely nadloktí. Vyškubla jsem se a s řevem jsem vyběhla na zahradu. Chtěla jsem přestat ječet, ale nemohla jsem. V hrdle se mi vzpříčil kolík a nedovolil mi zavřít pusu a utnout příval hlasitého zvuku, který se mi dral z plic. „Co hulákáš, dyť jsem to já.“ Dřepla jsem si na bobek, rukama objala kolena, bradu přitiskla k hrudníku a schoulená do klubíčka jsem se překulila na bok na studenou dlažbu. Jekot se přetavil ve vyděšené vzlyky. Babi se sklonila a natáhla ke mně ruku, aby mi pomohla vstát. „To máš z toho, že lezeš, kam nemáš.“
100 Ukázka elektronické knihy