Vezmeme-li v úvahu sílu emocí, které jsou spojeny se sexualitou, nepřekvapí nás, že ohniskem takového sebeotevírání se stávají erotické vztahy. Přechod k moderním formám erotických vztahů se obecně spojuje s utvářením étosu romantické lásky, nebo s „afektivním individualismem“, jak to nazývá Lawrence Stone. Ideál romantické lásky popsal Stone příhodně následujícím způsobem: Představa, že na světě existuje jenom jedna osoba, se kterou se lze na všech úrovních spojit; osobnost tohoto člověka je tak zidealizovaná, že normální chyby a pošetilosti lidské povahy mizí ze zřetele; láska je jako hrom z nebe a udeří na první pohled; láska je nejdůležitější věc na světě, jíž by měly být obětovány všechny další záležitosti, zvláště materiální povahy; a nakonec, úplné oddání se osobním emocím je obdivuhodné, bez ohledu na to, jak přehnané a absurdní se chování následně jeví ostatním.80
Takto charakterizovaná romantická láska zahrnuje soubor hodnot, které si v jejich celistvosti stěží můžeme uvědomit. Zdá se však, že je spíše přechodným jevem, svázaným s relativně ranou fází uvolnění starších forem manželství, než étosem spojeným trvalejším způsobem s růstem moderních institucí. Aspekty „komplexu romantické lásky“, které charakterizuje Stone, se nakonec ukázaly dosti trvalé, avšak v rostoucí míře se proplétaly s dynamikou osobní důvěry, jak jsme ji popsali výše. Erotické vztahy jsou cestou postupného vzájemného objevování, na níž je proces seberealizace milujícího součástí zkušenosti stejně jako narůstající intimita vztahu k milované osobě. Osobní důvěra musí být proto ustavována prostřednictvím sebezkoumání: objevování sebe sama se stává projektem přímo zahrnutým do reflexivity modernity. Interpretace hledání vlastní identity se štěpí dosti podobným způsobem jako názory na úpadek komunity, se kterými jsou často spojeny. Někteří chápou zaujetí rozvojem sebe sama jako důsledek faktu, že staré pospolitostní řády se zhroutily a vytváří se narcistní a hédonistické zaujetí sebou samým. Jiní dospívají k velice podobnému závěru, ale spojují tento konečný výsledek s formami sociální manipulace. Vyloučení většiny z oblastí, kde se skutečně vytváří politika a přijímají rozhodnutí, nutí obracet pozornost na sebe samého – to je důsledek bezmocnosti, kterou pociťuje většina lidí. Christopher Lasch říká:
80 Lawrence Stone, The Family, Sex and Marriage in England 1500–1800 (London: Weidenfeld, 1977), s. 282.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS523379
Jak svět nabývá stále hrozivější podoby, život se stává nikdy nekončícím hledáním zdraví a blahobytu prostřednictvím cvičení, životosprávy, léčiv, rozmanitých duchovních systémů, psychické svépomoci a psychiatrie. Pro ty, kteří ztratili zájem o okolní svět a chápou ho pouze jako zdroj odměny nebo frustrace, se stává stav jejich vlastního zdraví veškerou starostí.81
Je hledání vlastní identity formou jakéhosi dojemného narcismu, nebo je, přinejmenším zčásti, podvratnou silou působící na moderní instituce? Většina diskusí o tomto problému se zaměřila na tuto otázku a já se k ní vrátím na konci této studie. V této chvíli bychom si však měli všimnout, že v Laschově stanovisku je něco nepatřičného. „Hledání zdraví a blahobytu“ je stěží slučitelné se „ztrátou zájmu o okolní svět“. Přínos cvičení či zdravé životosprávy není osobním objevem, nýbrž pramení z toho, že laici přejali odborné poznatky; totéž platí o přitažlivosti terapie a psychiatrie. Zmíněná duchovní cvičení mohou sice být eklektickou směsí, ale zahrnují náboženství a kulty celého světa. Nejde jen o to, že sem vnější svět vstupuje; je to vnější svět, který je co do svého charakteru mnohem rozsáhlejší než světy, s nimiž přicházel do styku kterýkoli člověk v předmoderní éře. Shrneme-li vše, co bylo řečeno, pak transformace intimity znamená následující: 1. Vnitřní vztah mezi globalizujícími tendencemi modernity a místními událostmi v každodenním životě – komplikované, dialektické spojení mezi „extenzionálním“ a „intenzionálním“. 2. Konstrukce sebe sama jako reflexivní projekt, který je elementární součástí reflexivity modernity; individuum musí nalézt svou identitu mezi strategiemi a možnostmi poskytovanými abstraktními systémy. 3. Snaha o seberealizaci založenou na základní důvěře, která může být v zosobněných kontextech ustavena pouze „otevřením se druhému“. 4. Utváření osobních a erotických vazeb jako „vztahů“ vedených vzájemností sebeotevírání. 5. Starost o sebenaplnění, která není pouze narcistní obranou proti světu hrozícímu zvnějšku, nad kterým mají jednotlivci malou kontrolu, ale zčásti také pozitivním osvojením okolností, ve kterých globální vlivy působí na každodenní život. 81 Christopher Lasch, Haven in a Heartless World (New York: Basic, 1977), s. 140. Viz také jeho knihu The Minimal Self (London: Picador, 1985), v níž je formulace o narcismu vyostřena a dále je rozvinuto téma „přežívání“.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS523379
Riziko a nebezpečí v moderním světě Jak bychom měli analyzovat „hrozivé projevy“ současného světa, o kterých mluví Lasch? Znamená to podívat se detailněji na specifický typ rizika modernity, který může být nastíněn následovně: 1. Globalizace rizika ve smyslu intenzity: například jaderná válka může ohrozit přežití lidstva. 2. Globalizace rizika ve smyslu rostoucího počtu náhodných událostí, které ovlivňují každého nebo přinejmenším velký počet obyvatel planety: například změny v globální dělbě práce. 3. Rizika pocházející z umělého prostředí nebo socializované přírody: pronikání lidského vědění do materiálního prostředí. 4. Rozvoj institucionalizovaného rizikového prostředí ovlivňuje životní šance miliónů lidí: například investiční trhy. 5. Vědomí rizika jako rizika: „mezery ve znalostech“ o rizikách nemohou být přeměněny v „jistoty“ pomocí náboženského nebo magického vědění. 6. Dobře distribuované vědomí rizika: značná nebezpečí, kterým kolektivně čelíme, jsou známa široké veřejnosti. 7. Vědomí mezí expertizy: žádný expertní systém nemůže být plně expertní s ohledem na důsledky přijatých expertních zásad. Vyvazující mechanismy sice v současném světě zajišťují široké oblasti bezpečí, vznikají ale nová nebezpečí, která jsou vskutku hrozivá. Hlavní formy, které jsem vyjmenoval, mohou být rozděleny na ty, které mění objektivní rozložení rizik (první čtyři uvedené body), a na ty, které mění prožívání rizika nebo vnímání zjištěných rizik (zbývající tři body). To, co jsem nazval intenzitou rizika, představuje základní prvek „hrozivých projevů“ okolností, ve kterých dnes žijeme. Možnost jaderné války, ekologické katastrofy, nekontrolovatelná populační exploze, zhroucení globální ekonomické směny a další možné globální katastrofy vytvářejí zneklidňující vidinu nebezpečí, která se týkají každého z nás. Jak uvádí Beck, globalizovaná rizika tohoto druhu nerespektují členění mezi bohatými a chudými nebo mezi jednotlivými oblastmi světa. Skutečnost, že „to vše dál existuje, a po Černobylu už zároveň neexistuje,“ znamená podle Becka „konec ‚druhých‘“, konec našich dokonale vypěstovaných možností, jak se distancovat… [Bídě se dá zamezit, nebezpečím atomového věku nikoliv. V tom také tkví jejich nová kulturní a politická síla.] Jejich moc je mocí nebezpečí, které 100 Ukázka elektronické knihy