kopie žen, kterými nechtěly být, zatímco ty druhé nikdy nesplní svá vlastní očekávání o tom, kým se podle sebe měly stát. Nechci, aby si mě někdo všiml, a tak raději zamířím zpátky k autu. Ženy v tomhle domě ze mě nejednou udělaly blázna. Anna vždycky dávala jasně najevo, že nechce ani nepotřebuje zachraňovat. Splést si zvuk konvice s nějakým voláním o pomoc bylo z mojí strany nejspíš jen zbožné přání. Nemůžete někomu pomoct najít cestu, dokud si nepřizná, že se ztratil.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS523300
ONA
Úterý 10.18
Myslím, že mámě asi přeskočilo, ale radši si nechám svoje úvahy
pro sebe. Konvice začne pískat a ona ji sundá z plotny. Mám pocit, že jsem koutkem oka zachytila za kuchyňským oknem nějaký pohyb, ale asi se mi to jenom zdálo, protože když se jdu podívat, nic tam není. Otočím se zpátky a znovu se rozhlédnu kolem sebe. Znám mámu dobře, takže nechápu, jak může takový nepořádek vystát. Když jsem byla v pubertě, občas mi bylo trapné, že uklízí cizí domy. Teď se stydím za to, že mi záleželo na tom, co si myslí ostatní. To, co dělala, dělala pro mě. Jack mi v posledních měsících několikrát napsal, že je na tom máma mnohem hůř než dřív. Myslela jsem si, že je to jen záminka, aby se ozval. Nevěřila jsem mu. Když se teď podívám na její stav, nenávidím se za to. Někdy se role rodičů a dětí obrátí a já jsem tu svoji nesehrála dobře. Nejenže jsem zapomněla svoje repliky, ale především jsem se je nikdy nenaučila. Když jsem tu ještě bydlela, máma neustále uklízela, téměř jako by tím byla posedlá – tenhle zvyk jsem zdědila po ní –, a dům ani ji jsem nikdy neviděla v takovém stavu. Vzhled byl pro moji matku vždycky velmi důležitý. Nikdy jsme neměly moc peněz nazbyt, ale 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS523300
ona se vždycky hezky oblékala – často pro nás obě našla v charitativním bazárku ty nejhezčí šaty – a vždycky, opravdu vždycky se učesala a nalíčila. Skoro si nepamatuju, že bych ji kdy viděla rozcuchanou a nenamalovanou. Bývala moc krásná, ale teď vypadá a páchne, jako by se několik dní nemyla. „Jak se ti daří, mami?“ „Mně? Dobře, moc dobře.“ Začne otevírat a zavírat kuchyňské skříňky a já si všimnu, že jsou skoro všechny úplně prázdné. Jack se zmínil, že zapomíná jíst a taky trochu zhubla. Říkal, že zapomíná na spoustu věcí. „Určitě jsem tu někde měla nějaké sušenky…“ „S tím si nedělej starosti, mami, nemám hlad.“ „Tak dobře, připravím nám jen čaj.“ Dívám se, jak otevírá dvě různé plechovky – ráda si ho míchá sama – a pak sundá starou čajovou konvičku, která ve mně vyvolá tisíce vzpomínek, jak jsme to spolu dělávaly dřív. Vážně bych se potřebovala napít, ale ne čaje. Měla jsem se vrátit domů dřív, měla jsem se o ni postarat tak, jako se ona starala o mě. Měla jsem svoje důvody, proč jsem sem nejezdila, a pud sebezáchovy je jen jedním z nich. Znovu pocítím nutkání vypadnout odsud, dokud ještě můžu, ale máma mě chytí za ruku. „Na, dej si.“ Podívám se na křišťálovou sklenku s whisky a pak zpátky na ni. Usměje se a mě zaplaví zvláštní pocit úlevy, když vím, že mě máma zná – i tu nejhorší verzi mého já –, a přesto mě má zjevně pořád ráda. Máma začala pít, když od nás táta odešel, a navzdory tomu, že v průběhu let mnohokrát tvrdila opak, vím, že s tím nikdy úplně nepřestala. Její občasné ztráty paměti jsem vždycky dávala za vinu její touze zahladit všechny vzpomínky alkoholem. Nikdy nebyla 99
Ukázka elektronické knihy