NA CIGÁRO S JITKOU VÁLOVOU Klára Fleyberková
Jeden starý dům, začouzené zdi, pokroucené lino. Uprostřed místnosti velký stůl, v prostoru židle, u stěny sekretář, za roztaženým závěsem průhled do další prosvětlené místnosti. Všude jsou tu věci. Lahve od vína a jiných nápojů, jablko, utěrky, cigarety, hroutící se štůsek papírů, tašky zavěšené na opěradle židle, telefon, napnutá plátna, krabice, poznámky, hrnky a sklenice… A uprostřed té divoké změti sedí ona. Ztracená v masivním křesle, drobná, kostnatou ruku složenou v klíně, druhá se dotýká vrásčité tváře. Takhle Jitku Válovou zachytil fotograf Jaroslav Brabec někdy na začátku třetího tisíciletí. Prožívala tehdy nejtěžší období svého života. Ztratila svou sestru Květu. Jedna z nejsilnějších fotek svérázné malířky je součástí knihy nazvané Byly jsme dvě malý hovna ve vysoký trávě. Novinářka Marcela Pecháčková ji v nakladatelství Torst vydala příhodně v loňském roce, na jehož sklonek připadlo stoleté výročí od narození dvojčat, kterým se neřeklo jinak než Válovky. Nahrávky a dokumenty začala sbírat před mnoha lety, v roce 2009 už ale mohla mluvit jen s Jitkou, Květa byla tou dobou více než dekádu po smrti. Ačkoli jde o životopis Jitčin, její sestru z něj vyjmout nelze. Právě rozhovory s Jitkou Válovou tvoří páteř celého svazku. A je to páteř přímá a pevná. Pecháčková se ptá jednoduše, lidsky, citlivě, neobrací reflektor přílišně sama na sebe. Dokáže dobře zprostředkovat intimní atmosféru onoho kladenského domku zaskládaného věcmi. Jitčiny promluvy formuluje autenticky, nevyhýbá se hovorovým tvarům, specifickým výplňovým slovům ani vulgarismům, protože — jak v knize sama říká — by tak malířku připravila o její zásadní rys. Aby byl text živý, obaluje Pecháčková páteř dalšími vrstvami. Tam, kde sahá do archivů, to výpověď knihy prohlubuje. Korespondence, deníkové záznamy, poznámky z malého notýsku, básně i drobné kresbičky přirozeně a poutavě dokreslují Jitčinu osobnost. Někdy jimi navíc autorka
96
Marcela Pecháčková Byly jsme dvě malý hovna ve vysoký trávě Torst, Praha 2022 384 stran
vykračuje za hranici rozhovorů a doplňuje bílá místa, do kterých paměť Válové už nesahá, anebo sahat nechce. Mladá Jitka z ryze soukromých zápisků jako by na sebe s odstupem prozrazovala něco, co ta starší v řeči nad vínem umněji, i když bezděky, schová. Šedé stránky knihy — obrazně i doslova — přicházejí v momentech, kdy Pecháčková zpovídá další lidi spjaté se sestrami Válovými. Vstupy tak trochu celebritních osobností (David Prachař, Michael Třeštík, František Skála starší…) působí poněkud účelově a nadbytečně. Postrádají hloubku. Libuše Jarcovjáková, Jaroslav Kučera a další sestry sice tu více, tu méně znali, krátké rozhovory se však omezují jen na slova chvály a opakují stejné motivy. Marcela Pecháčková tu pokládá hlavně otázky typu „Jak jste se s Válovkami potkali?“ a „Proč jste je měli rádi?“. Jen občas nekoncepčně odbíhá
k tématům zpovídaných. Překvapivě plochý je i její hovor s hlavní duchovní souputnicí Jitky, přítelkyní a výtvarnicí Adrienou Šimotovou. Ta víceméně jen zopakuje, co už z předešlých stran víme. Na rozdíl od obou hlavních protagonistek — aktérky biografie a její autorky — tak celá plejáda zvučných jmen zůstává jen na papíře, třetí rozměr chybí. Při čtení se tak nelze ubránit pochybnostem, o kolik bohatší a hlubší by byla výpověď knihy, kdyby se autorka na úkor známých osobností více doptávala samotné Válové. Možná to ale už víc nešlo, a tak se snažila její výpověď doplnit jinak. Opakování informací i některých tezí je v knize přítomno na mnoha místech, ne vždy je to však negativní rys. Ačkoli rozmluvy novinářky s výtvarnicí začínají u dětství a maminky, přísnou chronologií netrpí. Především ve druhé polovině z ní autorka vystoupí a pokračuje spíše asociačně, různé motivy cyklí, navazuje na sebe, a ty se tak zanořují a znovu vynořují. Nakonec se ale k chronologii poctivě vrací. Téměř poslední stránky svazku jsou zase ty šedé, tentokrát je ovšem pokrývá o něco výraznější rozhovor — s šedou eminencí přítomnou od prvních řádků, Jitčinou opatrovatelkou Majkou. Praktickou obětavou ženu se Marcele Pecháčkové v dialogu podařilo zhmotnit, a tak poslední chvíle Jitky Válové popisované jejími ústy vystupují před očima jako dojemný obraz. I když je celá kniha s příhodně vulgárním názvem zjevně (a přiznaně) velmi osobní, Marcela Pecháčková nesklouzla k prostému chvalozpěvu. Vykreslila plastický a uvěřitelný portrét jedné duše, která většinu života žila ve dvou tělech. A do druhého plánu navíc přidala dobu i svět výtvarníků. Pustila čtenáře do toho domku zaskládaného nepotřebnostmi, nalila mu víno a nechala ho poslouchat. A když mluví jiní, dá se koneckonců jít na dvorek na cigáro. ●
Recenze Ukázka elektronické knihy, UID: KOS523278
SLAVÍK NEZPÍVÁ ŠPATNĚ Jan Němec
Ne každá kniha člověka přiměje, aby si na Spotify místo svého oblíbeného interpreta pustil slavičí zpěv. Vyjít za soumraku do zahrad by asi bylo lepší, ale slavík obvykle zpívá až tak od půli dubna. „Slavík se schovával do své písně, jako by byl zahalen do tekutého šatu,“ popisuje německý biolog a filozof přírody Andreas Weber jeden večer plný přepršek na opuštěné plovárně u jezera Wannsee na okraji Berlína. „Tóny skleněných křivek rostly z všudypřítomných kapiček na mokrých listech a na větvích narážejících na zem. Přívaly a vzestupy, trylky a chvění, kaskády crescend a temných uhlazených proudů. Hudba rostla, prosytila vzduch, dmula se do výše a plnila prostor v tiše se zvedajícím přílivu.“ Weberova studie Cítí, tedy je právem nese podtitul Fascinace životem a revoluce v přírodních vědách. Přesněji řečeno: o fascinaci životem není pochyb, zda se v biologii skutečně schyluje k revoluci, to se teprve uvidí. Weber v knize klade skandální otázku: Co vlastně je život? Či jako pars pro toto: Proč vlastně slavík zpívá? Z pohledu mainstreamové biologie jsou podobné otázky možná trochu extravagantní, ale odpovědi na ně existují. V případě funkčních adaptací směřují k přirozenému výběru, v případě estetických kvalit přírody k reprodukci. Slavík zpívá až dvacet dva hodin denně kvůli tomu, aby přilákal samičku. Ze stejných důvodů mají jiní ptáci až burleskně barevné peří a jeleni zápasí parožím. Organismy řídí kategorický imperativ rozmnožování, který je zcela neosobní. Podle Dawkinsonovy teorie sobeckého genu jsou všichni tvorové včetně lidí jen komplikovaná vehikula, jimiž se geny přemisťují do budoucnosti. Dle mainstreamové biologie zvířata nemají žádnou subjektivitu, žádné self, a příroda je tím pádem říší bez vnitřních hodnot. Andreas Weber představuje radikálně odlišnou koncepci. Volně navazuje na přírodní filozofii Johanna Wolfganga von Goetha či Jakoba von Uexkülla a na pozadí současného bádání hovoří o „poetické
Recenze
biologii“. Přívlastek poetická zde neznačí básnivá, spíše vědoma si toho, že příroda skutečně má svou niternost. Navzdory žité zkušenosti, kterou jsme udělali s pohledem do očí psa, s nasloucháním slavičímu zpěvu či s ovocným stromem, jsme se nechali přesvědčit, že příroda je sférou determinace. Podle Webera to nejenom odporuje výzkumu chování zvířat a dalších organismů včetně těch nejjednodušších. Leží to rovněž v jádru naší civilizační hybris, projevující se v současnosti jako ekologická krize. Tvrdíme, že příroda nemá nitro, ale ve skutečnosti jsme i my nitrem přírody: naše buňky jsou historií vývoje života na zemi, v našich tělech žijí myriády virů a bakterií, naše geny jsou texty, které už přečetly jiné organismy a interpretovaly je po svém. Ego je možná jen záslepkou na daleko rozlehlejším bytostném já. Podle Webera ho ani nemusíme chápat spirituál ně, je už biologické, vtělené, vmezeřené mezi naše buňky. Nejen les, ale i my jsme superorganismus, v němž probíhají miliony procesů, které zcela unikají našemu vědomí. Neustále v nás operuje inteligence daleko vyšší, než je ta naše. Zpět ke slavíkovi: O svatém Františkovi se říká, že rozuměl řeči ptáků. Totéž tvrdí také biologie. Zpěv ptáků je podle ní čistou funkcionalitou, jako když někdo zapne mechanické piano. Ptačí zpěv je rozhýbaná klaviatura, staccato genů, s nímž vlastně slavík nemá nic společného. Poetická biologie si naopak všímá toho, že slavík je tvor, který to málo ze své váhy proměňuje v píseň, jejíž krása se dotýká nitra slavičího bytí; navzdory Seifertovi slavík nezpívá špatně. Pěje o tom, jaké to je být slavíkem. Chceme-li pochopit, co je život, musíme v první řadě poslouchat, co o sobě bezprostředně říká. V tomto smyslu je Weber fenomenolog, který se rozhodl uzávorkovat neodarwinismus a determinismus coby výkladové rámce, které sice určité jevy pochopit umožňují, jiné však pochopit znemožňují. Weberova studie není pozoruhodná jen svým myšlenkovým záběrem, který se rozkládá od buněčné biologie přes afektivní
neurologii až k obecným otázkám identity. Je to rovněž kniha výborně napsaná. Každým oddílem volně prostupuje příběh konkrétního zážitku či expedice, které se Weber účastnil, a tyto pasáže jsou dílem obdařeného stylisty, který „cituplnost“ přírody nejen tematizuje, ale vskutku má pro přírodu cit. Nehledě na to, zda zrovna píše o vlčkovi etiopském, slavíkovi, nebo slizovitém mořském planktonu. Podobně jako David Abram v knize Kouzlo smyslů, i Weber dokáže výjimečně dobře propojit osobní pasáže s odbornou esejistikou. Perspektivu poetické biologie tak vyjadřuje i způsob, kterým Weber svou studii napsal: ne vivisekce přírody skalpelem racionality, ale bytostný zájem o druhého, jenž má se mnou společného tolik, nakolik jsem já schopen nahlédnout do svých vlastních hloubek. ●
Andreas Weber Cítí, tedy je. Fascinace životem a revoluce v přírodních vědách přeložila Jana Krtková Malvern, Praha 2022 344 stran
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS523278
Rozečteno
TIPY REDAKCE
Kohákovo dílo první i poslední, text, do něhož zabalil vše, co měl za podstatné: morální smysl přírody, pobývání člověka na tomto světě i výhled na bytí, které pobývání přesahuje. (jn) Daniel Pitek — Petr Havel Sedlák pod Milešovkou. Pestrá krajina proti změně klimatu Vyšehrad, Praha 2023 216 stran
Rachel Cusk Obrys přeložila Alžběta Ambrožová Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2022 200 stran
Dvacáté století bylo stoletím Já, říká se. Všudypřítomné dědictví individualismu tomu dává za pravdu: celý svět jako by se točil kolem nás, kolem naší autenticity, kolem jemného přediva emocí, vzpomínek a traumat, které prý dělají člověka. V literatuře a umění to nemůže dopadnout jinak než únavou — a zvědavostí, jestli to náhodou nejde jinak. Jedním z velkých úspěchů — alespoň podle kritiky — na tomto poli je román Obrys (2014, česky 2023) od Rachel Cusk, který nedávno vyšel česky: britská spisovatelka se v autofikční próze rozpouští v životech jiných lidí, v malých příbězích, které nahodile skládají ten její. (zst)
Daniel Pitek není jen sedlák od Milešovky, jak se mu v médiích často přezdívá. Je také lesník, hajný, ekolog a on sám by asi dodal, že patriot, což nemyslí nijak národovecky, ale lokálně, ve vztahu k půdě a krajině, kde hospodaří a žije. V knižním rozhovoru, který s ním vede novinář Petr Havel, s osobitou naléhavostí a přesně pojmenovává principiální problémy ekologického řetězce, který začíná u scelených lánů a průmyslového zemědělství a končí v regálech supermarketů s globálně dováženým zbožím. Pokud má česká krajina přežít klimatické změny, musí se podle něj radikálně změnit, a to od základu — v České republice šest zemědělských superpodniků hospodaří na šedesáti třech procentech půdy. Často jde i o menší, pronajaté pozemky pachtýřů, kteří by si mohli své pozemky vzít zpátky nebo požadovat, aby se na nich hospodařilo udržitelně a ekologicky. Že to jde, Pitek na rozdíl od agrofaraonů dokazuje osobním příkladem. (on)
Delphine de Vigan Vděk přeložila Alexandra Pflimpflová Odeon, Praha 2019 160 stran
Erazim Kohák Oheň a hvězdy Karolinum, Praha 2022 316 stran
V únoru to byly tři roky, co zemřel Erazim Kohák. Jeho kniha Zelená svatozář pro mě na začátku vysoké byla jednou z těch určujících. Loni Karolinum znovu dotisklo Kohákovu knihu zřejmě nejosobnější. Oheň a hvězdy napsal vlastně dvakrát: v polovině sedmdesátých let anglicky ve srubu uprostřed lesů někde v Massachusetts, kde prožíval životní krizi. A potom znovu nedlouho před smrtí, v paneláku na Jižním Městě, kde text nejen přeložil, ale u toho i přepracoval. Oheň a hvězdy jsou tedy
se v devadesátkách stal ikonou divokého podnikatelského života, jehož srdce tepalo v Discolandu Sylvie. Podobně bizarní je i jeho kniha Sex, Disco, Revoluce!. Při svém pobytu ve vězení sepsal svůj životopis i obraz doby a společnosti od sedmdesátých do devadesátých let. Upatlanost socialistických kšeftíků, okázalou divokost porevoluční euforie i svět celebrit, které se na výsluní hřejí režim nerežim, líčí v duchu svého hesla (a také motta knihy): „Já když něco dělám, tak je to vždycky úspěch!“ Je to kniha sebestředná, napsaná nekonečně naivním jazykem, ale přesto (a možná právě proto) je také nekonečně zábavná a poučná. Je to studie jedince, který se dovede „zařídit“, a společnosti, která mu to dovoluje. (kf)
Ivan Jonák Sex, Disco, Revoluce! Vzpomínky majitele Discolandu Sylvie na zlatý časy scrptd media Romain Kunart, Praha 2019 448 stran
Ivan Jonák je bizarní figura, kterou ale nelze jen tak smést ze stolu. Už proto, jak zdatně proplul dobou komunismu, aby
98 Ukázka elektronické knihy
Vzpomínám si, jak jsem před pár lety přečetl Pouta. Jak mě pak bolely oči ještě druhý den, protože jsem tu knížku nedokázal odložit a musel ji přečíst na jeden nádech. Všechno okolo mi ten den připadalo nereálné. Byl to první díl volné trilogie. Vděk je další díl, a když jsem ho bral do rukou a otevíral, netušil jsem to. Ale za chvíli jsem to poznal. V těch dvou knihách není nic navíc. Jazyk a styl jsou naprosto čisté, jako by ty knihy autorka prvně napsala v cizí omezené řeči a potom je překládala. Jen pár postav, jen jejich hlas, jak zní, jen minimum popisů, minimum vnitřního balastu. Je tam dokonce i několik stran čistého dialogu bez jediného přerušení. A nejen to: do reality, která je v jejích příbězích tak krutá, vkládá autorka i stejně bezútěšné sny. Ale i tak je tam spousta empatie. A kromě té i spousta nedořečeného, nevysvětleného a nesdělitelného. (vmax) ●