Kali Anthonyová
šlépějích nezpochybňovala, ale teď přemýšlím, kdo vlastně jsem, když hrát nemůžu.“ Vypadá to, že oba zpochybňujeme své místo na světě, pomyslel si Stefano. Opět si vybavil Celinina krutá slova. „Kdo jsi…“ Rychle je zahnal. Zabočili do méně využívané chodby. Na podobných místech si hrával jako chlapec, kdy si představoval, že bojuje s draky a udatnými rytíři, které se svými sourozenci museli porazit. Jako malí vždycky vítězili. Až v dospělosti si uvědomil, že život se ne vždycky vyvrbí tak, jak chceme. Opět pohlédl na Lucy. Moc rád by pokořil i její draky, její démony, kteří ji trápí a působí smutek a bolest. Nezasloužila si, jak se k ní bývalý partner a členové orchestru zachovali. Neměla by zpochybňovat své hraní a nadání. „Kam mě to pro všechno na světě bereš?“ zeptala se. „Jen počkej a uvidíš. A vida, jsme tu.“ Došli k hrubě opracovaným dveřím s těžkými železnými panty. Když to tu pro ni připravoval, nechal je odemčené, aby je při jejich příchodu nic nezdržovalo. Vzal za kliku, otevřel dveře a odhalil matně osvětlené schodiště. „Kolik to je schodů?“ zeptala se. „Nikdy jsem je nepočítal, ale věř mi, stojí to za to.“ Právě sem se chodíval v dospívání schovat, kdykoli mu připadalo, že se starostmi o sourozence udusí, a potřeboval být chvíli o samotě. Tohle místo mu pomáhalo udržet odstup. Připomínalo mu, že je tu něco většího než on sám, a že jeho problémy jsou v porovnání s široširým vesmírem malicherné. Tady se učil a snil o životě a budoucnosti. O tom, že jednoho dne najde štěstí. Tady se zapřísahal, že bude lepší než 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS523209
Koncert pro dva
všechna ostatní hrabata z Varna před ním. Že za sebou zanechá ve světě stopu, aby na něj jeho potomci i poddaní vzpomínali v dobrém. Jak byl naivní. Všechny sny se obrátily v prach a své postavení hraběte z Varna poskvrnil. Vystoupali na vrchol schodiště a Lucy počkala, až jí otevře další starobylé dveře, za nimiž se skrývala místnost, kterou pro ni připravil. Ještě nikdy sem nikoho nepřivedl. Bylo to jediné místo na hradě, které si nechával pro sebe. Ani Celine to tu nikdy nenavštívila. Vzhledem k tomu, jak jí byl celý tento velkolepý hrad lhostejný, by to tu stejně neocenila. Co si o tomto místě bude myslet Lucy? Netušil, proč je pro něj odpověď na tu otázku důležitá, byl by ale moc rád, kdyby si to tu zamilovala stejně jako on. Zapálil pochodeň, vzal Lucy za ruku, vešel s ní dovnitř a zavřel za nimi dveře. V místnosti bylo trochu tepleji než ve zbytku hradu, protože v rohu zapojil olejový radiátor, přesto teplo unikalo mnoha okny pryč. Přešel ke stěně, nasadil pochodeň do držáku a uhasil ji. Lucy mu stiskla ruku. „Proč tu jsme a proč jsi zhasnul?“ zašeptala. „Jsme ve východní věži. Počkej, až se ti oči přizpůsobí tmě.“ Některý z jeho předků nechal v době, kdy už věž nebyla potřeba na obranu hradu, zasadit do jejích zdí okna, a vznikla ta nová místnost, jež nabízela výhled do dálky, na kraj, o nějž jeho rodina po staletí pečovala. Z měsíce dnes zbyl jen srpek a moc světla nenabízel, Stefanovi to však přesně zapadalo do plánu. Jedinými zvuky tu byl jejich dech a šumění studeného větru. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS523209
Kali Anthonyová
Stefano chytil Lucy za ruku. „Dostaneme se tudy na hradby. Snad se nebojíš výšek.“ Pád jim nehrozil, zdi hradeb mu byly nad pás, avšak nechtěl, aby jí byl pobyt na hradbách nepříjemný. Z pohledu dolů by se člověku snadno zamotala hlava. „S tebou se nebojím ničeho.“ Lucyina slova se mu zabodla hluboko do srdce. Najednou uvěřil, že je opět tím čestným mužem, jímž kdysi býval. Bez váhání ho následovala na hradby. Vyšel jako první a do tváře ho udeřil poryv mrazivého vichru. To nebude mít Lucy radost, snad jí to ale to, co jí chci ukázat, chladné počasí vynahradí. „Mrzne,“ postěžovala si Lucy a od úst jí stoupaly obláčky páry. „Já vím, ale neboj, nezdržíme se a pak tě zahřeju.“ Zezadu ji objal. Přes tlustou bundu skoro ani necítil křivky jejího těla. „Zvedni oči.“ Zaklonila hlavu a opřela mu ji o hruď. „Panebože.“ Také vzhlédl. Na jasné černočerné obloze svítily statisíce hvězd. Pohled na ně mu bral dech stejně, jako když je coby malý chlapec spatřil poprvé. Tehdy sem vystoupal navzdory výslovnému zákazu chůvy a uvědomil si, že svět je mnohem větší, než se dosud domníval. „Chtěla jsi vidět hvězdy. Napadlo mě, že ti přání splním.“ Sevřel ji o něco pevněji a opřel si bradu o její temeno. „Doma v Austrálii sice vídáš jiné hvězdy a souhvězdí, ale snad ti i tyhle postačí.“ „To je taková nádhera…“ Otočila se k němu. Úzký srpek měsíce ji zaléval stříbřitou září. „Děkuju.“ „Je mi potěšením, že se s tebou můžu o tohle kouzelné místo podělit.“ Její obdivný tón pro něj moc 100 Ukázka elektronické knihy