Carol Marinelliová
to nebude taková senzace. Budu ti hlídat mobil, kdyby šlo o něco důležitého, a jinak můžeme ležet a dívat se na filmy.“ „To snad nemyslíš vážně? Novináři a vůbec všichni se mnou budou chtít mluvit, až zjistí, že jsem udala vlastního bratra. A ty chceš, abych se dívala na filmy?“ „Ano, přesně to chci,“ řekl. „Sám to také tak dělám každý rok na výročí smrti svých rodičů. Zatemním si byt, dívám se na filmy a čekám, až se čas posune o pár hodin…“ „Celý den? Na filmy?“ „Celý den. Věř mi, zabírá to.“ Stále ji držel za ruce. „Tak pojď, půjdeme ke mně a zvládneme to spolu,“ řekl Galen. „Nervi se s tím sama.“
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS523207
DESÁTÁ KAPITOLA Galen s Roulou, ještě pořád oblečenou do pyžama, zajel autem pod rozlehlou budovu. Dovedl ji do starobylého výtahu a pak už jeli nahoru, do jeho světa. Rozsvítil malá tlumená světla, ale i v tom šeru viděla matně obrysy pohovky a různých uměleckých děl, sošek a obrazů. „Pojď.“ Vzal ji za ruku. „Provedu tě tu.“ „Až někdy jindy…“ Ve velkém šeru musela přesné umístění pohovky najít spíše po hmatu. Byla rozlehlá a bylo neskutečně příjemné napůl sedět a napůl ležet v tichu, přerušovaném jen bzučícími telefony, jejichž zprávy Galen tu a tam kontroloval. Natáhla se pro lahvičku s nápojem, kterou viděla na stolku a trochu upila. „Fuj! Co to sakra…?“ „Antacid,“ řekl Galen. „Mia mě tehdy na svatbě asi otrávila.“ Přiměl ji k úsměvu, ale pak se její tvář změnila. „Poslala zprávu?“ „Ještě ne,“ řekl Galen. „Ale už volala Yolanda, Costa, Leo…“ „Můžeme o tom, prosím, nemluvit?“ „Jasně.“ Navrhl film. „Díváš se na filmy na počítači?“ Roula se zamračila, když nastavoval film na svém notebooku. „Myslela jsem, že budeš trochu víc high-tech.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS523207
Carol Marinelliová
„Televizi mám taky, ale v ložnici.“ „Galene!“ Krátce se zasmála a vstala. „Vzhledem k mému pruhovanému pyžamu, které není zrovna nejsvůdnější, se dnes tvojí ložnice ani trochu nebojím.“ Měl snad tu největší postel, co kdy viděla. Kdyby chtěli, mohli by tam ležet jako dva vzdálené světy. Ale seděli těsně vedle sebe, podepření polštáři, a dívali se na příšerný, ale zároveň i zábavný film. Bylo tak příjemné o tom nemluvit, nechat to být – ale svět na ni samozřejmě trpělivě čekal, a i přes zatemněný pokoj věděla, že už se připozdívá. „Úplně jsem si zapomněla vzít kartáček na zuby a další věci.“ „To nevadí, mám tady všechno, co potřebuju.“ Odešel do své koupelny a vrátil se, aby jí podal krásnou malou taštičku. „Někdy si na dlouhých nočních letech beru místo pánské taštičky tu pro dámy. Abych měl něco pro hosty…“ Musel asi létat první třídou, protože to byla opravdu velmi luxusní toaletní taštička, plná krásných malých lahviček. Ale byla tak nervózní, že popadla jen kartáček. Když si čistila zuby, rozhodla se. „Zavolám matce,“ řekla Galenovi, když se vrátila do ložnice. „Už ji určitě vyslechli.“ „Co kdybych se nejdřív podíval na tvoje zprávy?“ zeptal se Galen. Roula přikývla. „Jdu se rovnou i osprchovat,“ řekl Galen, když si bral jejich telefony. „Pokoje pro hosty jsou dole na chodbě, jestli chceš. Druhé nebo třetí dveře.“ Ale když odešel do koupelny, místo aby zamířila pryč, posadila se opět na jeho postel. Dnes v noci nechtěla být sama. Přesto ale nechtěla sex. Nebo možná trochu už i chtěla – ale ne, když má 100 Ukázka elektronické knihy