Barbara Dunlopová
Potěšeně se usmála. „Tohle jste v takové divočině nečekala, že?“ „Nevím, co jsem čekala. Určitě něco menšího a obyčejnějšího.“ „Jezdí k nám klienti z celého světa. Je to jejich životní výlet a my je nechceme zklamat. Rybaření tady je na světové úrovni.“ „Viděla jsem ty lodě,“ řekla jsem. „Naši hosté se právě vrátili z moře na oběd. Což mi připomíná, že musím honem zpátky do kuchyně.“ Usmála se. „Buďte tu jako doma. Dnes máme polévku ze škeblí, lososové hamburgery a třešňový čokoládový koláč.“ To znělo lákavě. Hlavně ten koláč. Pak mě napadlo, že bych si po obědě mohla udělat výšlap na nejbližší kopec nebo tak něco, abych vyvážila kalorický příjem. Jídlo bylo vynikající přesně tak, jak se dalo čekat. Housky byly čerstvé a lososa prý ulovili ráno. Jídelna se zaplnila skupinou rybářů z New Yorku a další hosté byli z Berlína. Všichni se vydatně najedli a zdálo se, že mají skvělou náladu. Po obědě všichni rychle zmizeli, nejspíš opět vyrazili na ryby. Nathaniel mi řekl, že personál úlovek na místě zpracuje a rychle zmrazí, aby si ho hosté mohli odvézt domů na suchém ledě a užívat si ho po celý rok. Nathaniel a Ray-Jay odjeli na čtyřkolkách k satelitní stanici, zatímco já jsem trávila odpoledne sama a spokojeně se toulala po pláži a kolem areálu. Našla jsem si slunečné místo na verandě a od personálu jsem dostala dalekohled. Napočítala jsem dvanáct orlů bělohlavých, na stromech jsem viděla nespočet ptáků a veverek a v dálce jsem zahlédla jelena s laní. Byla jsem nadšená. Bylo už po páté, když jsem uslyšela vracející se čtyřkolky. Nathaniel a Ray-Jay zajeli do garáží dole na pláži pod srubem. Sledovala jsem je z verandy, jak přicházejí ke srubu. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS523166
Sophiiny tajnosti
Nathaniel mě uviděl a zamával mi. Ray-Jay mu něco řekl a oba se zasmáli. „Doufám, že jste měla příjemné odpoledne,“ řekl Ray-Jay, když přišli ke mně. „Úžasné,“ odpověděla jsem. „Viděla jsem jelena s laní.“ „Zašla jste si k řece?“ pokračoval Ray-Jay. Musela jsem se zatvářit nechápavě. „K řece Seafoam Glacier.“ Nathaniel ukázal na horu za srubem. „Nad údolím máme vyhlídkovou plošinu, odkud se dá pozorovat zvěř. Měl bys ji tam vzít,“ řekl Ray-Jay Nathanielovi. „Ale teď je ještě brzy. Později večer je toho vidět mnohem víc.“ „Chtělo by se ti?“ zeptal se mě Nathaniel. „Ano.“ Mohl by to být zážitek. „Můžeme tu zůstat a večer si tam zajet.“ Překvapilo mě, že si může udělat volno. „Dám vědět Marianne,“ řekl Ray-Jay. Nathaniel se posadil vedle mě a natáhl si nohy. Už na sobě neměl leteckou kombinézu. Vyměnil ji za tričko a pracovní kapsáče. V divočině vypadal jako doma, drsný a zkušený, i když jsem věděla, že je mu teprve čtyřiatřicet. „Cestuješ takhle často?“ zeptala jsem se ho a představila si, jak létá po Aljašce za každého počasí. „Už ne tolik. Většinu času zůstávám v kanceláři v Anchorage. Ale chybí mi to. Je tu hezky.“ Vzpomněla jsem si na Adelininu spikleneckou teorii ohledně našeho výletu. „Máš nějakou teorii, proč nás sem Braxton poslal?“ „Mám,“ odpověděl Nathaniel. Byla jsem zvědavá. „O nic nejde,“ řekl. „Chce, abys poznala Aljašku.“ „Tuhle část Aljašky,“ zkoušela jsem to. „Dnes, s tebou?“ „A proč ne? Je tu krásně, nemyslíš?“ 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS523166
Barbara Dunlopová
„A podle tebe o nic jiného nešlo?“ Nemohla jsem si pomoc, Adelinino podezření mi nešlo z hlavy. Nathaniel na mě chvíli zamyšleně hleděl. Poryv větru mu zcuchal tmavé vlasy a já si znovu připomněla, jak moc mi připadá přitažlivý. „Má výčitky svědomí,“ promluvil po chvíli ticha Nathaniel. Zavrtěla jsem nechápavě hlavou. „Braxton tehdy odešel z porodnice se špatným dítětem. Nechal tam svou vlastní dceru.“ „Aha.“ Tohle mě nikdy nenapadlo. Na zlomek vteřiny jsem byla ráda, že se toho máma nedožila. Možná by se cítila stejně, že tam nechala Emily, a to by nebylo fér. Nebyla to její chyba. Což v důsledku znamenalo, že to nebyla ani Braxtonova chyba. „Prostě se jen snaží dohnat ztracený čas,“ pokračoval Nathaniel. Najednou jsem se cítila provinile. „A já mu to moc neusnadňuju, že?“ „A proč bys měla? Pravda je taková, že on za to může víc než ty, takže je na něm, aby se snažil.“ Poprvé mi bylo Braxtona líto. Nathanielova slova v sobě měla velký kus pravdy. „Co mám podle tebe dělat?“ zeptala jsem se. „Nic.“ Gestem ruky ukázal na krajinu kolem. „Prostě si to tady užij.“ Najednou jsem se díky němu cítila líp. Užívala jsem si to. A došlo mi, že velký podíl na tom má právě Nathaniel. Bylo už hodně po osmé, když mě Nathaniel zavedl ke čtyřkolce před garáží. „Myslela jsem si, že bychom tam mohli zajít pěšky,“ řekla jsem a připomněla si jablečný koláč, který Mariane podávala po večeři jako dezert. „Je to pět mil,“ namítl Nathaniel. Pět mil do kopce. 100 Ukázka elektronické knihy