„Ano, toho mám na mysli. On mu tady nikdo jinak neřekne, víte. Ano, byl tady s Fešákem, a co se stalo? Nebo proč se na něj ptáte?“ zatvářil se podezíravě a poté se srovnal o opěradlo. „Hledám ho. No, hledám… spíše jestli na něj nemáte nějaký kontakt, nebo kde bych ho mohla najít. On totiž ztratil zřejmě psa a já vím, kde by ho mohl hledat. Tedy myslím, že vím, to je celé,“ napila se z malého hrníčku voňavé kávy a čekala na odpověď. „On ztratil Fešáka? To musí bejt na mrtvici, jak ho znám. Mám na něj telefon, tak vám ho můžu předat… jen…“ sepnul rty do zvláštní grimasy. „Co jen?“ „Nemá zrovna zdvořilý chování… no, prostě… možná mu zkusím zavolat sám a říct mu, o co jde a pak bych vám ho předal, pokud vám to nebude vadit. Víte, je takovej horkokrevnej a byl bych nerad, aby vás nějak vyděsil,“ sepnul rty znovu. „Nejsem z cukru… zavolám mu sama. On snad potřebuje pomoct, ne já, nebo?“ vytáhla v otázce podrážděně oči. „Máte pravdu, počkejte. Skočím si pro mobil,“ zvedl se a opět zmizel někde za závěsem v zadní místnosti, aby se hned vrátil s telefonem v ruce. „Tak si pište,“ nadechl se, ale v tom mu začal telefon drnčet v ruce. „Promiňte,“ omluvil se a přijal volajícího. „Ano, Marku? Já teď nemám čas, zlato… dobře, tak ve dvanáct u tebe, ale dopředu říkám, že nemám zájem! Ahojky!“ poslal úsměv do sluchátka a vyhledal opět číslo v seznamu.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS523104
Položil telefon i s číslem na displeji před Justýnu a ta si ho opsala do svého. Stačila si ho přepsat zrovna, když telefon začal vibrovat znovu. Na displeji ještě zahlédla jméno volajícího. Marek S. Číšník si telefon vzal a ještě jednou přijal hovor. „Říkal jsem, že teď nemůžu… já, vím, ale co mi je do tvých kšeftů… ne, jsem na tvojí straně…“ zmizel za těžkým závěsem kuchyňky. Justýna si z toho nic nedělala. Uložila si právě zapsaný kontakt, ale nechtěla telefonovat v kavárně. Zaplatila tedy té milé slečně za kávu a odkráčela ven před zahrádku, kde stále hřál letní fén a poslední odlesky oslňovaly přes zavřená okna v patrech domů. Nasadila si sluneční brýle a přiložila telefon k uchu pod husté vlasy. „Haló, dobrý den… volám ohledně vašeho psa…“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS523104
XVI. Byl to takový malý, skromný byt za autobusovým nádražím, kde už moc místních nebydlelo. Spíše dělníci z ciziny a studenti, co se skládali dohromady na nějakou tu postel po škole a mejdanech, aby měli kam složit hlavu. V okolí bylo pár vietnamských obchůdků, bister a různých kadeřnictví spíše pro ty chudší. Město o tuhle čtvrt moc neprojevovalo zájem i přesto, že nebyla od centra daleko. Dost domů zde bylo vybydlených a neopravených. Některé by na první pohled už mohly klidně padnout do cihlových pekel. Místní park, nebo spíše takový parčík se stal kempem narkomanů, prostitutek a různých typů bezdomovců. Uklízelo se zde jednou za týden, když už se přes hromady pytlíků, lahví a všemožných neidentifikovatelných krámů nedostaly ani kočky a potkani. Filip zde bydlel něco přes rok a tohle vše kolem sebe moc dobře vnímal, ale kupodivu mu to nevadilo. Naopak mu zdejší prostředí jistým způsobem vyhovovalo. Občasné pouliční rvačky a vyšilování policejních sirén a sanitek řešil dovřením oken. Nějak tuhle patinu lidstva absorboval a na druhou stranu ignoroval. Měl pocit, že horší už to být nemůže a na druhou stranu 100 Ukázka elektronické knihy