20. červen 1998, 20.12 hodin, 43°severní šířky, 14°15´východní délky „Jsme asi čtyři sta kilometrů od pobřeží Jugoslávie, pro Anachron otázka maximálně osmi hodin,“ řekl kapitán po přečtení zprávy. „Necítím se oprávněn do něčeho mluvit, ale nesmíme zapomenout na bezpečnost! Ve Středozemním moři se pohybuje velká flotila letadlových a jiných lodí a jejich všemožný doprovod z námořních sil NATO a Spojených států!“ řekl jsem znepokojeně. „Ach ano, jistě,“ přitakal ironicky kapitán, „humanitárrrní bombarrrdování! Málem bych zapomněl!“ zaráčkoval posměšně kapitán, imitujíce prezidenta České republiky Havla, který kromě jiných vad trpěl i touto řečovou poruchou. Posadil se do křesla k řízení a zadal cílové souřadnice. Anachron se ponořil do hloubky třiceti metrů a rozjel se vysokou rychlostí vpřed. „Pánové,“ řekl poté, „jsme na konci mé cesty. U Karlobagu vystoupím a vyrazím do Smiljanu. Tam stojí dům mých rodičů. Mám deset hodin, abych je varoval a znemožnil tak Arkneyovi a jeho nohsledům je zabít. Pokud se mi to podaří, vrátíme se zpět do našich časů, Anachron bude zničen a vy svobodní!“ „Kapitáne, tak na to zapomeň! Jdeme s tebou! A co se týče svobody – radši zůstanu ženatý, než abych si hledal nový vztah. Anachron je jenom jeden, stejně jako ty!“ řekl rozhodně Berg a stiskl Pavlu Mandičovi ruku. Totéž udělal Carl i já. „Díky, přijímám vaši pomoc. Vaše odvaha mi dodává potřebné odhodlání. Za šest hodin přistaneme v malé zátoce. Tam ukryjeme loď a ostatní necháte na mně. Jsem tady doma!“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS523094
Během plavby se naštěstí neudálo nic zvláštního, co by mohlo ohrozit náš záchranný plán. Dvě hodiny po půlnoci přistál Anachron v úzké a hluboké zátoce, nad níž se zvedalo majestátní pohoří Velebit. Pomocí člunu jsme se dopravili k pevnině a od té chvíle nás vedl kapitán. Za jasné měsíční noci jsme coby čtveřice stínů přeběhli přes čáru pobřeží do zdánlivě neprostupných skalisk. Ve skutečnosti zde ale byla přirozená chodba, která nás vyvedla téměř k Jadranské magistrále, důležité dopravní tepně na jugoslávském pobřeží. Štěstí nám přálo a po necelé půl hodině nám zastavil náklaďák, jedoucí do blízkého lomu. Kapitán domluvil vše potřebné. Vylezli jsme si na korbu, kapitán do kabiny k řidiči, vůz vyfoukl oblak černého kouře a s kvílejícím motorem začal zdolávat serpentiny skrze velebitské pohoří. Zatím nám nic nepřipomínalo válečné běsnění občanské války, vyvolané Spojenými státy a jejich přikyvovači, snad jen občasné zahřmění proudových motorů letadel či hodně vzdálené dunění výbuchů. Po dalších dvou hodinách automobil zastavil a my se zbavili jekotu vytáčeného motoru a pachu spálené nafty. Shlukli jsme se kolem kapitána. „Zbývají dvě hodiny. Smiljan je necelé dva kilometry odtud a můj rodný dům stojí na samotě nad městem, asi kilometr od centra. Nevím, zda je správné to, co dělám a ani nepřemýšlím, zda tato akce jednou změní budoucnost či můj život. Ale chci rodiče zachránit před potupnou smrtí!“ Kývli jsme na souhlas a vyrazili. Tři kilometry jsme zdolali za necelou půl hodinu. Oddechujíc, ukázal nám Pavel na velký statek, rýsující se proti nebi, které růžovělo svítáním. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS523094
Podle předchozí domluvy jsme obsadili vchod, stodolu a mlat. I přes prodělaný armádní výcvik jsem cítil, jak se mi chvěje ruka, svírající malý samopal a přál jsem si, aby oddíl vojáků s Arkneyem v čele raději nepřijel. Pavel po krátkém váhání vešel dovnitř. Hleděl jsem na rozsáhlou pastvinu, která končila pásem lesa. Slunce zlatilo obzor jitřní září. Netušil jsem, co mohl Pavel Mandič vykládat svým rodičům a vlastně i sobě. Muselo to být pro jeho rodiče velmi zvláštní vidět dva syny! Mohli vůbec tomu muži věřit? Byl jsem přesvědčen, že ano. Mohl přece podat spoustu důkazů ze svého vlastního dětství, které prožil právě zde. Netrvalo dlouho a celá rodina se jako tiché stíny v našem doprovodu vytratila ze statku k silnici, vedoucí z Gospiče k mořskému pobřeží. Seběhli jsme do malého úvalu u cesty a čekali. Netrvalo dlouho a uslyšeli jsme hluk motoru. V zatáčce se objevil traktor s vlekem. Nebylo těžké traktoristu přesvědčit a sedm uprchlíků se schovalo na korbě vozu, který trpně následoval své vlečné vozidlo do klesajících serpentin velebitského masivu. Nikdo nemluvil. Já si ve světle nového dne prohlížel kapitánovy rodiče i malého Pavla. Tiskl se ke svému otci a pozoroval velkýma dětskýma očima čtyři muže, kteří přišli, aby je vykořenili navždy z rodného domu. Neustálé kodrcání a monotónní hluk traktoru mne uspal. Zmožen únavou po probdělé noci, usnul jsem. Probudil mne hromový výbuch velmi blízko vozu. Horká tlaková vlna převrátila vlek i s námi do stoky u silnice. Zapadli jsme naštěstí do příkopu plného suché trávy a vůz se skutálel ze svahu dolů. Traktor i s řidičem zmizel. Ohlušený, otřesený, vnímal jsem realitu jen jako 100 Ukázka elektronické knihy