měli dorazit před ním. Pokud Čeremisové shromáždí proti Varjagům vojsko a nastraží jim v povodí Červené řeky past – a já věřím, že to udělají –, můžeme jejich úskok odhalit a včas Bragiho varovat.“ Ilja přimhouřil oči. „Ale ve skutečnosti nejde o tohle, že ne? Nebudeme dělat Bragimu vyzvědače. Nepřijeli jsme s ním plenit a dobývat. Máme jiné poslání.“ „Jistěže. Chceme vypátrat bezbožného vraha Tugarina a srazit mu hlavu z ramen. Začínám věřit, že ho opravdu najdeme. Už jsme zachytili stopu.“ „Ale? Jakou?“ „Kazaňští viděli draka.“ Ilja zadržel dech. „Zilanta?“ „Jakého jiného? Velitel Sihadin mi před chvílí u poháru vína vyprávěl, jak zhruba před dvěma úplňky zahlédly hlídky na hradbách obrovskou černou obludu. Přiletěla z jihu, prohnala se asi dvě versty východně od pevnosti a začala klesat do lesů na severu. Beg tvrdil, že netvor vypadal vyčerpaně, prý už sotva mával křídly a let měl kolísavý. Později se od lidí, kteří žijí výš proti proudu Kazanky, doslechl o teplém rudém dešti, který se snesl na krajinu krátce po drakově přeletu.“ Iljovi se zablýskalo v očích. „To byla krev z rány, kterou jsem mu uštědřil na vrcholu dračí věže! Ta bestie s ní namalovala čáru napříč celým Bulharskem!“ „Já vím, chlapče. Proto se zítra necháme převézt přes řeku a vyrazíme na severozápad – pojedeme za drakem. Už jsem požádal Sihadina, aby nám dal průvodce, který dobře zná čeremiské území. Najdeme Zilantovu mršinu, a pokud Tugarin přežil drakův pád, tak i jeho.“ Muromec se ani nesnažil potlačit vzrušení. „Ej, věru dobré zvěsti jsi přinesl, báťuško Jegore. Sice se jen v počtu deseti mužů vydáme na nepřátelské území, kterým bude každou chvíli znít volání do zbraně, ale nemám z toho strach. Poradíme si. Prosekáme se. Mikula říkává, že započatou práci je třeba pokaždé dokončit, a přesně to uděláme. Na Zilantawu mi ten prašivec Tugarin vyklouzl, ale tentokrát ho seknutí Gněvem do palice nemine!“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS523080
Jegor se tlumeně zasmál, až mu v hrudi zadunělo jako v sudu. „Ale neříkej to před ostatními, hlavně ne před Seljanovičem, jinak se poperete o to, kdo vlastně černokněžníkovi vezme život!“ „Nějak se už dohodneme,“ šklebil se Ilja od ucha k uchu. „Vraťme se dovnitř, báťuško. Doufám, že ještě zbylo nějaké víno, protože tohle je konečně pořádný důvod k přípitku!“
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS523080
kapitola sedmá
ZrádcOvé A spojeNci
Mezi pootevřenými okenicemi se prodíralo světlo vycházejícího slunce. Išora se uslzenýma očima dívala, jak v proudu zlatavého jasu víří prach, zvedaný pravidelnými nárazy. V duchu prosila Zaraň, dceru slunečního boha Šondiho, svou ochránkyni, aby se nad ní slitovala a co nejdříve to ukončila. Byla nahá, na čtyřech, s hlavou opřenou o hromadu kožešin na lůžku. Za ní klečel Vargan, v dlaních svíral její zadek a s vrčivým sténáním do ní vnikal. Rychle, tvrdě, surově, bez předchozího laskání nebo alespoň jediného polibku, jen se jí jako vždy bezohledně zmocnil a teď se snažil co nejrychleji to dokončit. Nebyla v tom žádná vášeň, kdepak, šlo spíše o akt nenávisti. Išora cítila nekonečné ponížení, ale snažila se ovládnout a své vzlyky proměnit ve vzdechy. Už se poučila. Nedávno se neudržela a začala plakat. To ho rozzuřilo, a ještě než dosáhl vyvrcholení, několikrát ji udeřil. Byl jako ukovaný ze železa a jeho údery strašně bolely; modřiny jí ještě pořád úplně nezmizely. Konečně se jeho pohyby zrychlily, z hrdla se mu vydral chroptivý výkřik a Išora ucítila, jak v ní jeho úd pulzuje a naplňuje ji semenem. Ještě párkrát tvrdě přirazil, až to pleskalo a stehna se jí vlnila, potom na okamžik ztuhl a nakonec se odvalil. Klesla na bok, zády k němu, ukrývajíc slzy. Tak nebo tak by si jich nevšiml, už ho nezajímala. Po chvíli vstal a začal se oblékat. 102 Ukázka elektronické knihy