správně sbírají informace. Po pár dnech aklimatizace v kanceláři vzal Hunt mladíka s sebou do terénu, a tak Terry, vyzbrojen zbrusu novým notesem a perem v třesoucích se rukou, na jednom statku poprvé v životě stanul tváří v tvář mrtvole. Tomu se říká křest ohněm – i když přesnější by spíš bylo říct křest hnojem. Na místě byly všechny tři složky záchranného systému a nalezené tělo leželo na dvoře. „Přímo před námi,“ líčil Terry, „byl mrtvý chlap, který hrál všemi barvami hnusu. Seskočil na dvoře z traktoru a přistál přímo na staré studni, o níž nikdo z živých vůbec nevěděl. Kdysi dávno ji zakryli dřevěnými prkny, jež mezitím zcela splynula s okolím a zetlela, a když na ně ten chlap z výšky skočil, propadl se skrz a utopil se dole v bahně.“ Terryho zkušenější kolega se hned pustil do zpovídání policistů a nešťastného statkáře. „Já se to všechno zatím pokoušel vstřebat a nevyhodit při tom snídani. Přemýšlel jsem, kdo to asi řekne jeho matce a jestli měl přítelkyni.“ Jak Terry říkal, vysoká škola lokální novinařiny mu poskytla rychlokurz života, ale zjevně nabízela i povinně volitelné přednášky o smrti. Tato konkrétní část jeho vzdělávání pokračovala jednou dvakrát do týdne v úřadu koronera, kde Terry poslouchal a s rozhoupaným žaludkem zapisoval koronerova podrobná líčení široké škály posledních, často dost lepkavých okamžiků mnoha lidí. Vraždy byly vzácné – koneckonců byli v Buckinghamshiru, a ne v Bronxu, ale sebevražd málo nebylo. „Kat Pierrepoint věděl, jak člověka oběsit rychle, věděl, jak má být provaz dlouhý a kam na krku je třeba umístit uzel, aby byl konec milosrdný. Většina lidí to neví.“ Z té doby si Terry odnesl hlubokou skepsi k myšlence „pokojného skonu“. Jindy ho čekala podobně depresivní zkušenost, když musel k soudu, kde „bylo zapotřebí dohlédnout na výkon spravedlnosti, a proto nemohla chybět stálice z Bucks Free Pressu v laciném saku, která všechno zapíše bezchybným pitmanem“. Tam mladého Pratchetta hned zaujaly dvě věci. Zaprvé pohled na to, jak se „lumpové, policisté a advokáti všichni vespolek smějí, žertují a dělí se o cigarety při čekání, až porota nebo soudci rozhodnou. A když se vám pohled trochu rozpil, vypadali všichni úplně stejně, tedy s výjimkou zmateného chudáka, jemuž někdo 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS522993
zdemoloval skleník nebo podpálil auto, a který nechápal, jak se může chlap, co to udělal, družně vybavovat s policajtem.“ Zadruhé to byl pohled na hřmotnou soudkyni, která často soudu předsedala a proslula zálibou v modrém spodním prádle. Ke zjištění tohoto detailu nemusel Terry použít žádné detektivní novinářské schopnosti, jelikož jej dotyčná dáma sama odhalila, a to všem přítomným, když čelem k místnosti, za stolem, jenž postrádal přední desku, zásadně seděla s nohama od sebe. „Každý, kdo přišel vypovídat, mluvil s pohledem zavrtaným do stropu,“ všiml si Terry a říkal si, zda se třeba soudkyně někdy pozastavila nad tím, proč se nikdo při řeči nedívá na ni. O něco méně dramatické bývaly dlouhé večery na schůzích obecního zastupitelstva. Ona téměř nekonečná jednání byla demokraticky otevřená veřejnosti i tisku, ovšem Terry na nich často býval úplně sám, hrál obě role a děsil se nevyhnutelného okamžiku, kdy se proklatě dlouhé zasedání nachýlí ke konci a nějaký zastupitel se zvedne ze židle a pronese: „Pane předsedo, pokud bych mohl vznést ještě jednu věc z kategorie Ostatní…“ Pak bylo třeba držet krok s vystoupeními pěveckých sborů, hudebních skupin, amatérských divadelních spolků a samozřejmě také sledovat vesnické jarmarky a v sezóně ovocnářské a zelinářské trhy. I všechny oslavy zlaté svatby byly hodny zaznamenání a návštěv mladého reportéra, který o tomto milníku pod fotografii rozesmátých manželů sepsal jeden dva odstavce do nejbližšího vydání. Terry brzy pochopil, že tento úkol má poměrně jasně vymezené tvůrčí mantinely – jediná otázka, kterou se při těch příležitostech slušelo položit, směřovala k tajemství dlouhého a šťastného manželství. „Obecně vzato jsem si mohl odpovědi napsat dopředu,“ napsal Terry, „protože se v nich vždy mluvilo o dávání a braní, o laskavosti a porozumění atd. Ale nezapomenu, jak mi jeden manžel rozjařeně oznámil: ‚No, měli jsme a pořád máme spoustu sexu.‘ A jeho rozesmátá manželka se beze studu přidala: ‚To je naprostá pravda, drahý, je to tak. Vy mladí si myslíte, že jste vynalezli sex, ale bylo úžasné, co jsme zvládli při zatemnění.‘ A její manžel vesele dodal: ‚A na kole, má milá. To dámské kolo bez štangle byl můj velký přítel.‘ A tak to pokračovalo, 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS522993
dokud jsem se jako správný novinář neomluvil a nešel hledat studenou lázeň.“* Na čtvrtek připadala uzávěrka, takže to byl nejhektičtější den v týdnu, ale pátek, když týdeník vyšel, býval poměrně klidný. Terryho prvním úkolem v začátcích bylo vyčistit trn, nesmírně ostrý hrot na dřevěném podstavci, na nějž se napichovaly vyřazené články z toho týdne a z nějž se daly zase vzít a později použít – „trochu jako odpadkový koš s funkcí ‚vzít zpět‘,“ komentoval to Terry.† Po vyčištění trnu měl nakázáno sednout si a na hodinu dvě se stát Strejdou Jimem. „Nikdo nechtěl dělat koutek Strejdy Jima,“ vyprávěl Terry. Bucks Free Press přinášel každý týden „Dětský koutek“, kus stránky vyhrazený mladým čtenářům, který vyplňovaly hlavně rodiči zaslané gratulace k narozeninám a krátké příběhy, jejichž hlavním hrdinou někdy býval mluvící králík jménem Králíček Kňouralík a jindy zase hranostaj Petr Pískal. A tomu všemu předsedal mytický Strejda Jim, jímž ve skutečnosti byl člen redakce, který si vytáhl nejkratší sirku. Na škále serióznosti novinářských úkolů to byl ten zdaleka nejbanálnější – dokonce daleko za metou okupovanou zelinářskými a ovocnářskými trhy. A jako by to nestačilo, skrýval v sobě ten úkol navíc potenciální past. „Jako Strejda Jim jste museli být neustále ve střehu,“ napsal Terry, „protože kdejaký vtipálek z okolí se vám pod rouškou nevinného dětského jména snažil do novin propašovat nějakou sprosťárnu, parchant. Jak to říct slušně? Inu, pokud se vaše dítě skutečně jmenovalo P. Rdel, omlouvám se, že jsem tehdy o jeho narozeninách neinformoval Buckinghamshire, protože přinejmenším toto jméno přese mě neprošlo.“‡
* Nejsem si jistý, zda je detail o dámském kole v této anekdotě zcela pravdivý. Ale je fakt, že jsem u toho rozhovoru osobně nebyl. Mnozí editoři se pokusili dodat aktu vyhození článku z periodika jistou dramatičnost a skončili tak, že se sami nabodli, nejčastěji jim trn projel kůží mezi palcem a ukazovákem. Podle Terryho proto čištění trnu na konci nějakého obzvlášť hektického výrobního týdne obnášelo listování papíry potřísněnými značným množstvím zaschlé krve. †
‡
Jiná údajně pod radarem proklouzla. Třeba taková Anna Lobrovská.
103
Ukázka elektronické knihy