k tomu malý záchod a nic jiného. Na okamžik jsem cítila jen zma tek. Dostala mě nakonec smečka Lva? Proč mě nechali uzdravit, když stejně mají v plánu mě mučit? Pak se mi vybavilo posledních pár okamžiků předtím, než jsem ztratila vědomí. Chladné, neči telné oči, které se na mě dívaly. Zkontrolovala jsem si ruku a če kala, že uvidím kousnutí, ale i to se zahojilo. Sakra. Unesla mě smečka Hadonoše. Byli to strašáci měnlivců, naše nejhorší noční můry z dětství. A teď se vrátili planoucí po mstou. Nedokázala jsem zahnat myšlenky a představovala si, ja kému mučení mě chtějí podrobit, a to jen v případě, že budu mít štěstí. Mohlo by přijít i něco horšího než mučení. Ať už by mi smečka Lva provedla cokoli, najednou to bledlo ve srovnání s tím, co jsem tušila, že mě čeká tady. Přešla jsem od jedněch trýznitelů k druhým. Možná by mi bylo líp o samotě v lese. „Nejspíš si ráda povídáš sama se sebou,“ ozval se hluboký, chraplavý mužský hlas. Nadskočila jsem a uvědomila si, že jsem to všechno řekla na hlas – a že nejsem sama. Se zatajeným dechem jsem se otočila za hlasem. Ze stínů vystoupil alfa ztracené smečky, ruce založené na hrudi. Jeho pohledná tvář působila přísně a tentokrát měl na sobě košili. Škoda, zašpitl můj mozek. Tu myšlenku jsem potla čila. Teď rozhodně nebyl čas ani místo na to, abych přemýšlela, kolik jeho odhalené kůže bych ráda viděla. „Nečekala jsem, že mě někdo bude špehovat ze stínu jako úchyl,“ uklouzlo mi, než jsem sevřela ústa. Zmlkni, poručila jsem si přísně. Mira mě vždycky varovala, že moje drzá pusa bude jednou moje smrt – a já opravdu nechtěla, aby se to stalo právě teď a tady.
[ 98 ]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS522972
„Taky sis povídala sama se sebou, když jsme tě našli,“ zabručel a rozpletl ruce. „Jak se jmenuješ, vlčí štěně?“ Zvedla jsem bradu. Tuhle hru mohli hrát dva, a jestli mě hodlal umučit k smrti, chtěla jsem aspoň nejdřív znát jeho jméno. „Jak se jmenuješ ty?“ Upřel na mě přísný pohled a tmavé obočí se mu stáhlo. „Vy světli mi, jak jsi utekla poté, co tě napadla smečka Lva. Nemáš žádnou ze schopností smečky Raka, a přesto jsi jedna z mála pře živších. Možná jediná. Jak je to možné?“ Otevřela jsem pusu, ale zarazila jsem se. Nehodlala jsem od povídat na jeho otázky, aniž bych se nejdřív dočkala odpovědi na některé vlastní. „Proč jsi mě unesl?“ zeptala jsem se. „Plánuješ pro mě nějaké speciální mučení?“ Položil své velké ruce na mříže mé cely a obtočil kolem nich prsty. Svaly na předloktích se mu napjaly, jak mříže pevně stiskl. Ukázal tak svoje hadí tetování. „Myslím, že nechápeš, jak probí hají výslechy, vlčí štěně. Buď tě někdo mockrát praštil do hlavy, nebo jsi byla takhle hloupá vždycky.“ Napřímil se, tvář měl stále přísnou a bez emocí. „Jestli chceš zůstat naživu, budeš mi odpo vídat na otázky.“ „Necháš mě jít, když ti na všechny odpovím?“ zeptala jsem se. „Nebo mě tu hodláš držet navždy a přijdeš mě vyslechnout, kdy koli budeš potřebovat informace o dvanácti smečkách? Nejsem počítač a rozhodně nejsem nakloněná tomu, abych ti všechno vy zvonila.“ „Ty si prostě s tou svojí drzou pusou nemůžeš pomoct, co?“ V jeho hlase zazněla zřetelná hrozba a já jsem strnula napětím
[ 99 ]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS522972
a čekala, že vejde dovnitř a ublíží mi. Místo toho zavrčel a cosi mi hodil do cely. Přikrčila jsem se, když předmět dopadl na podlahu, připravená na cokoli – ale pak se ta věc odrazila. Byla to láhev s vodou, což bylo to poslední, co bych v tu chvíli čekala. „Možná ti nějaký čas na přemýšlení o samotě rozváže jazyk,“ prohlásil. Málem jsem se nahlas rozesmála. To určitě! „Už jenom ta láhev vody nejspíš stačí na to, abys mi odpověděla na cokoli. A když budeš zpívat dost dobře a mile, tak tě možná i nakrmím.“ Znovu mi zakručelo v žaludku. Jak dlouho jsem už nejedla? Odpovědět na několik otázek mi najednou připadalo jako dobrý nápad. Co by se stalo, kdyby znal mé jméno? Stejně už ví, že jsem původně patřila ke smečce Raka a nezbylo nás už mnoho. Nejspíš by si moje jméno dokázal zjistit i sám, kdyby se kapánek snažil – pololidských kříženců přece jenom nebylo tolik. Přesto jsem za váhala, v mozku se mi ozývaly všechny ty zvěsti, které mi v dět ství vyprávěli o smečce Hadonoše. Už jsem se chystala, že mu své jméno řeknu, když vtom se alfa s povzdechem otočil. Pak ten parchant zhasl světla a zamkl za se bou dveře, takže jsem se ocitla téměř v naprosté tmě. Vyškrábala jsem se z lůžka a klesla na podlahu před láhev s vo dou. Víčko vydalo při odšroubování praskavý zvuk a já si úlevně oddechla. Nepřekvapilo by mě, kdyby mi do pití podstrčili něco, co by mě omámilo až k deliriu. Byl by to spolehlivý způsob, jak zařídit, že ze mě ty odpovědi dostanou. Dlouze jsem se napila. Nevěděla jsem, jak dlouho už jsem bez jediné kapky tekutiny, ale měla jsem žízeň. Lepší vodu jsem nikdy neochutnala.
[ 100 ] Ukázka elektronické knihy