tak jako je tlačenice v přeplněné tramvaji nezamýšlený následek veřejné dopravy. Nechtěné zlo je svým způsobem ne-vinné zlo, zlo viny netvoří. Teprve lidské zlo, zlo člověka, vědomé užití tvůrčí svobody k ničení, je zlem v plném smyslu slova. Takové zlo s sebou nutně nese i vinu. Zlo tu má svého autora, viníka. Někdo je páchá. Protože je v něm prvek vůle, je v něm i prvek odpovědnosti. Má to i druhou stránku. Protože v lidském zlu je prvek vůle, lidské zlo připouští i doznání, lítost a odpuštění. Proto je v lidském zlu i možnost očisty, rozhřešení. Snad zlo páchané člověkem má svou obdobu i mezi jinými tvory. Nevím, ač nejednou se mi to tak zdálo. Jasné mi připadá jen tolik, že tam, kde do dění vstupuje prvek svobody, vstupuje s ním i vědomí odpovědnosti a s odpovědností i možnost rozhřešení. To byl ten až hollywoodsky šťastný konec mé knihy v jejím nevinném prvním znění: přírodní nevina, lidské provinění a odpuštění, které příroda nabízí a člověk přijímá či přijmout může. Skutečná hrůza mě jímala z něčeho jiného, z lidského zla, které vyklouzne z lidské vůle, avšak již ne do přirozené nevinnosti, nýbrž do anonymity. Je to zlo, které nikdo nevyznává a které proto nikdo nemůže odpustit. To je ono hrůzné, anonymní zlo, ke kterému dochází z lidské vůle, avšak nikdo se k němu už nehlásí, nikdo za ně nepřijímá odpovědnost. Vina jako by tu prostě visela ve vzduchu, jako na dávných filmových záběrech z dob holocaustu. Všichni ti lidé jsou dávno po smrti, čtyřleté děcko v přešitém zimníku i muži v elegantních uniformách s lebkou a hnáty na brigadýrkách. Není koho obvinit, komu odpouštět. Jen vina tu visí ve vzduchu, jako by kdesi vysoko nad zemí kdosi stiskl tlačítko a shodil náklad zla a utrpení na svět dole ve tmě. Anonymně. Anonymita zla je to hrůzné. Nepřipouští vinu ani odpuštění. Jen je. Obvykle se legitimizuje slovy „já nic, byl to rozkaz“, jako by rozkazy vyšly odnikud, z „vyšších míst“. Nebo jako by zlo bylo prostě zabudované do složitosti skutečnosti. A opravdu: anonymita nevzniká jen z popření odpovědnosti. Daleko běžněji vzniká prostě z anonymity davu či jen ze složitosti věcí, kterou člověk nedokáže obsáhnout. Někdy ze lhostejnosti, někdy z neochoty vědět,
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS522963
ač zdaleka nejčastěji vzniká jen ze složitosti společnosti i světa. Svět se stává anonymní, protože nikdo z nás není vševědoucí ani všemohoucí. Je to bolest konečnosti. Svoboda znamená odpovědnost. Jenže nekonečná svoboda s bolestně konečnými schopnostmi a možnostmi znamená, že vědomí viny je nevyhnutelné. Ano, můžeme odmítnout svůj podíl na té metafyzické vině. Opravdu nemohu zabránit vší bolesti, nespravedlnosti a bídě světa, na kterých se podílím svým žitím. Nemohu za to, že žiji pohodlným životem, zatímco tolik mých bližních trpí hladem a zimou, bezprávím a bídou. Mohu zcela oprávněně prohlásit svou dobrou vůli a konečnost svých možností. Mohu přihlížet bídě a utrpení a odvolat se na svou konečnost, na meze svých schopností. Jenže když se omlouvám svou konečností, svoboda přestává být darem. Darem přestává být i vědomí dobra a zla. Stávají se prokletím. Kdybych dovedl procházet nevšímavě životem, nevnímat utrpení druhých, kdybych mohl popřít svou svobodu a s ní i svou odpovědnost, mohl bych žít ne-li šťastně, tak alespoň bezstarostně. Jenže vzdával bych se tím i svého lidství. To mohu prožívat v jeho velikosti i bolesti jen potud, pokud jsem ochoten se svobodou přijímat i vinu, s radostí ze života přijímat i bolest soucitu. Vina není nutná. Kdyby vina byla nutná, nemusel bych si s ní lámat hlavu. Mohl bych jen pokrčit rameny: takový je život. Je. Jenže vina není nutná, je jen nevyhnutelná. Je to cena, kterou platím za přihlášení ke svobodě a tím i k odpovědnosti. Je to cena, kterou platím za radost a tím i za soucit. Mohu prohlásit, že se zříkám svobody a tím i odpovědnosti. Nebo mohu přijmout svobodu ve své konečnosti a tím přijmout i vinu. *
*
*
Možná je filosofický závěr nutně stoický. Svoboda znamená odpovědnost a pro člověka konečných možností to znamená i provinění. Protože jsme lidé koneční, nemůžeme dostát nekonečné odpovědnosti svobody. Přijmout odpovědnost svobody znamená prožít radost z vědomého žití, ale znamená to také přijmout vinu
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS522963
za všechno zlo a utrpení, se kterým jsme ochotni žít. To naznačuje stoický závěr: nemá smyslu se radovat či truchlit. Co je nutné, to má smysl jen přijmout. Buď stoicky, nebo s oddaným slovem víry, Buď vůle tvá. Filosoficky vzato, jsou tu opravdu jen dvě možnosti. Jedna je stoická: přijmout zlo a dobro jako rovnoměrně nevyhnutelné. Je tomu tak. A co je nevyhnutelné, za to nemá smysl pociťovat vinu. Druhá je zcela iracionální možnost víry: je možné přijmout zlo a utrpení jako provinění a věřit, pevně věřit v odpouštění. Věřit v usmíření. To je to, co jsem kdysi prožíval pod rozvalenou hrází na říčce Gridley, když jsem si uvědomoval, jak náročná a ničivá, jak rušivá je moje lidská přítomnost v zeleném smíru přírody. Tehdy jsem prožíval i jiné vědomí, že příroda mě navzdory tomu přijímá. Že patřím ke světu samoty pod dávnou hrází, ke světu dikobraza, malinového houští a říčky sluncem prosvícené v kamenitém korytě. Vím, kolik je v přírodě násilí a utrpení, o tom iluze nemám. Pro prožitek smíření na lesní samotě nemohu nabídnout ani filosofický argument. Jenže kdysi, před čtyřiceti lety, jsem to prožíval. Dávno, dávno je tomu. Přesto dnes vyznávám a svědčím – s vyznáním viny přichází i odpuštění. Vina není nutná. Je jen nevyhnutelná. K lidství náleží i morální povinnost usilovat o nevinnost, i v uvědomění, že nevinnost je mimo náš dosah. Náleží k němu i morální povinnost neobelhávat se. Jde o poctivost, a ta vede člověka k doznání. Náleží k němu i výzva k odvaze důvěřovat, že život odpovídá na doznání odpuštěním. Proti vině popřené není léku: nelze odpustit vinu nepřiznanou. Odvaha být znamená odvahu přiznat vinu a důvěřovat v odpuštění.
100 Ukázka elektronické knihy