98
NIETZSCHE A BLUDNÝ KRUH
Jednotné pojetí psychologie Vůle k moci je primitivní forma afektu, všechny ostatní afekty jsou jen její rozrůzněné formace; získáme zásadní poučení, když na místo individuálního „štěstí“, o které prý každá živá bytost usiluje, dosadíme moc: bytost „usiluje o moc, o nárůst moci“ — slast je jen symptomem pocitu dosažené moci, vědomí diference. […] Je čirou věcí zkušenosti, že změna neustává: o sobě nemáme nejmenší důvod si myslet, že po změně musí následovat změna jiná. Naopak: dosažený stav by zjevně musel chtít sám sebe zachovat, kdyby v něm neexistovala schopnost — právě nechtít se zachovat… Spinozova věta o sebezachování by vlastně musela změny zastavit: avšak ta věta je mylná, pravdivý je opak. Právě na všem živém se dá nejzřetelněji ukázat, že dělá vše pro to, aby se nezachovalo, nýbrž aby se stalo něčím víc… Je „vůle k moci“ druhem „vůle“, nebo je identická s pojmem „vůle“? Znamená to tolik co toužit? Nebo přikazovat? Je to ta „vůle“, o níž se Schopenhauer domnívá, že je tím, co je ve věcech „o sobě“? Má teze zní, že vůle je jen neoprávněné zevšeobecnění dosavadní psychologie, že tato vůle vůbec neexistuje, že místo aby se pochopilo rozrůznění jedné určité vůle do mnoha forem, byl škrtnut charakter vůle tím, že se z ní odečetl obsah, její „za čím“. — Tak je tomu v nejvyšším stupni u Schopenhauera: co on nazývá „vůlí“, je pouhé prázdné slovo. Ještě méně jde o „vůli k životu“, neboť život je pouze jednotlivý případ vůle k moci; tvrdit, že všechno usiluje o přestup k této formě vůle k moci, je naprosto svévolné. Neexistuje ani „duch“, ani rozum, ani myšlení, ani vědomí, ani duše, ani vůle, ani pravda: to vše jsou nepotřebné fikce. Nejde o „subjekt a objekt“, nýbrž o určitý zvířecí druh, který prospívá jen při jisté relativní správnosti, především pravidelnosti svých vjemů (tak aby mohl kapitalizovat zkušenost)…48 Jakožto primordiální pud — a to je nutno zdůraznit — je vůle k moci termín, který má vyjadřovat sílu jako takovou. Pokud se vůle k moci objeví v lidském druhu a ve fenoménu živočišnosti, tedy fenoménu „živoucí bytosti“ coby „zvláštního“ případu a jako „akcident“ jeho esence, nebude se uchovávat v druhu ani v jednotlivci, kterého podněcuje, nýbrž od přirozenosti si žádá, aby se uchování dosažené úrovně narušilo: 48
KSA 13, 14[121]–[122], jaro 1888 = Vůle k moci, § 366 a 369.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS522962
Pokus o vědecké vysvětlení věčného návratu
99
naprosto nutně narůstá, a proto dosaženou úroveň vždy překonává. Tudíž pro vše, co chceme uchovat na určitém stupni, ať už jako společnost, nebo jednotlivec, se vůle k moci v zásadě jeví jako princip nerovnováhy. Jelikož vědění doprovází moc a zvyšuje se v poměru k získané moci, musí vědění (a tudíž i kultura) narušovat ekvilibrium určeného stavu. Vždy ale bude — říká Nietzsche — jen nástrojem uchovávání: a vyvstává tak neshoda mezi přemírou (vůle) k moci a pocitem bezpečí, které zaopatřuje vědění. V tom všem Nietzsche neuvádí nic, co by mohlo na první pohled protiřečit jeho „pojmu“ věčného návratu; dokonce by se přijetím vůle k moci coby primordiálního pudu jen dále potvrzovalo zjevení bludného kruhu. Pokud totiž „život sám objevil tuto myšlenku, a chce proto překonat svou největší překážku“, pokud je to tato „moc“, jež jednotlivci vdechuje „vůli“ a přitom sama jednotlivce přesahuje, pokud se zjevila ve znaku bludného kruhu jako neustálý pohyb, pak též jednotlivce učí chtít vlastní znicotnění coby jednotlivce, neboť ho učí překonávat se až k bodu, v němž se znovu začne chtít, znovu se chtít výhradně ve jménu této neukojitelné moci. Věčný návrat by zde tvořil protiklad vědění, které sice vzrůstá spolu s mocí, avšak za svůj hlavní úkol má zachování druhu. Věčný návrat jakožto výraz vznikání a dění bez cíle i smyslu činí vědění s ohledem na cíle „nemožným“ a neustále je udržuje na úrovni prostředků, prostředků sebezáchovy. Toto zase určuje princip reality, který je tudíž principem variabilním. Avšak věčný návrat nejen že realitu nedeterminuje, on dokonce pozastavuje i její princip a v jistém ohledu ho ponechává na uvážení více či méně pociťovanému stupni síly — nebo lépe řečeno, na jeho intenzitě. Věčný návrat leží u pramene vzestupů a poklesů intenzity, k níž navádí záměrnost. Jakmile je jednou pochopen jakožto návrat moci, tj. jako řada narušení rovnováhy, vzniká otázka, zda v Nietzschově myšlení není návrat čirou metaforou vůle k moci.
ČTYŘI FRAGMENTY První fragment nepochybně nabízí jeden z nejširších obrazů, který Nietzscheho vedl k tomu, aby vlastní zkušenost návratu včlenil do
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS522962
100
NIETZSCHE A BLUDNÝ KRUH
univerzálního a historického systému. Schematické náznaky preambule definují jeho postoj ke všem hlavním bodům, v nichž převrací perspektivu a tradiční kroky filosofie a vědy. Nejcharakterističtější z nich je návrh nahradit sociologii pojmem útvarů vládnutí. Tento fragment nám poslouží jako referenční bod, zatímco budeme Nietzscheho sledovat při různých pokusech rozvíjet své učení. Zejména se zaměříme na myšlenku, že nejvyšší stupeň spiritualizace bude odpovídat bodu nejvyšší energie (Bohu) a bodu nejnižší neuspořádanosti. Druhý fragment je prezentován jako varianta prvního a opět pracuje s pojmem Boha jakožto výrazu ekvivalentního maximu energie v historickém rámci jednoho období. Třetí a čtvrtý fragment zakládají ekvivalenci mezi chováním energie a vůlí k moci. Obsahují nejpřesnější odkaz k intenzitě tonality duše ve zkušenosti návratu. Ale zároveň představují jisté obtíže s ohledem na učení, které chce Nietzsche vypracovat, když se vrátí na lidskou úroveň společností — útvarů vládnutí — a když představí pojetí vůle k moci jakožto zjevené v organickém životě, kde se vůle k cíli a smyslu, nezbytná pro moc útvarů vládnutí, nachází v nesouladném vztahu s absencí cíle a smyslu, jež charakterizuje chování kvantitativní energie a konkrétně samotného „znaku“ věčného návratu. Pokud ale vůle k moci spočívá v samotných základech každého projevu existence, nemůžeme už mluvit o cíli nebo smyslu o sobě: jednání v důsledku vztahu sil eliminuje sám pojem příčiny a následku. „Důsledky má jen to, co je nepředvídatelné, a i když je něco propočitatelné ex post, nestává se to tak nutným. Je-li to tak, pak se všech cílů dosahuje jen souběhem náhod.“ Toto pojetí vůle k moci, která neusiluje o zachování své úrovně, nýbrž může pouze růst nebo klesat, je analogické k energii, jež nedokáže snést stav rovnováhy. Jaký je cíl a smysl této vůle? Zůstat vždy nejsilnější. Pokud vzroste, musí zničit svou překážku. Pokud překročí svůj podklad, musí jej zničit, jinými slovy, podklad už nebude s to ji nést. Tato úvaha vychází ze stejného konstatování: moc nespočívá v sebezáchově. Tento bod je na druhé straně v souladu s žitou intenzitou zkušenosti věčného návratu, který vrhá podklad, jenž tuto zkušenost zakouší, mimo sebe sama. Ale celý paradox vůle k moci coby závislé na kruhovém pohybu energie se vyjevuje hned poté, co Nietzsche dospívá k domněnce, že ho objevil v organickém životě, konkrétněji na úrovni lidských společností.
Ukázka elektronické knihy