Jean de Jeumont byl ze svého úřadu sesazen v roce 1386 a na jeho místo byl jmenován Jean de Visch, pán z Capelle, který vykonával funkci nejvyššího bailliho od roku 1386 do roku 1390.151 Úřad hraběcích bailliů existoval již od konce 12. století. Tito bailliové stáli v čele územního správního celku, který odpovídal buď celé kastelánii, nebo její části; na konci 14. století se v hrabství takových územních celků nacházelo dohromady sedmnáct.152 Bailliové měli v rámci svého území za úkol bránit hraběcí práva a výsady, zajišťovat pořádek, připravovat obranu země, vykonávat rozsudky městských nebo teritoriálních soudů a vybírat poplatky uložené soudem a některé příjmy z panství nebo lén. Při výkonu jejich povinností jim pomáhali nižší úředníci – šoltysové, profousové (prévôtové) a soudní pomocníci (ammanové); čistě praktickými vykonavateli pak byli seržanti, kteří doručovali soudní obsílky, vykonávali rozsudky, zabavovali majetek a prováděli zatýkání. V hrabství Artois, které mělo v roce 1384 dvanáct takových správních okrsků (bailliages)153, se funkce hraběcího bailliho nijak nelišila od funkce bailliho královského, a tito úředníci působili vedle svých finančních a vojenských povinností rovněž jako soudci, jejichž zasedání upravovala královská ordonance z roku 1386.154 Filip Smělý sice zachoval místní správní struktury zděděné po předchozích flanderských hrabatech, zároveň se však intenzivně angažoval v rozsáhlém programu reforem, který na dlouhou dobu určil podobu institucionální struktury právě se formujícího knížecího státu. První institucí, která prošla radikální transformací, bylo kancléřství. Jak jsme se již zmínili, kancléřství fungovalo v Burgundském vévodství od konce 12. století a jeho organizace byla do značné míry převzata podle vzoru kancléřství Francouzského království; v čele této instituce stál burgundský kancléř. Ve Flanderském hrabství zároveň od konce 11. století existovala funkce kancléře, který stál v čele hraběcí správy; tuto funkci vždy zastával prévôt od sv. Donaciána v Bruggách. Od 14. století však platilo, že prévôt od sv. Donaciána měl sice i nadále titul flanderského kancléře, ale reálně tuto funkci vykonával právník vybraný z členů hraběcí rady, R. Vaughan: Philip the Bold, s. 211. Aalst, Oudenaarde, Bailleul, Bergues, Bourbourg, Bruggy, Cassel, Courtrai, Douai, Gent, Furnes, Lille, Waasland, Quatre-Métiers, Dendermonde, Vieux-Bourg, Ypry. 153 Aire, Arras, Avesnes a Aubigny, Bapaume, Béthune, Beuvry, Éperlecques, Hesdin, Lens, Saint-Omer, Tournehem. 154 R. Vaughan: Philip the Bold, s. 132–133. 151
152
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS522942
který nadále nesl titul „hraběcí kancléř“.155 Filip Smělý v roce 1385 obě tyto funkce – tj. funkci burgundského kancléře a flanderského hraběcího kancléře – sloučil do nově vytvořeného úřadu „kancléře pana vévody burgundského“, jehož držitel, který byl zároveň strážcem pečeti, se stal oficiální hlavou správy veškerých držav svého pána. Zároveň byl zrušen titul „burgundského kancléře“ a v Dijonu už působil jen „guvernér kancléřství“. Tato reforma byla jedním z prvních centralizačních opatření, která Filip Smělý zavedl. První osobou jmenovanou do funkce vévodova kancléře se stal Jean Canard, klerik, který vystudoval pařížskou univerzitu a získal doktorát kanonického i římského práva. Svou profesní dráhu zahájil v Paříži: v roce 1370 je zmiňován jako advokát v parlamentu a v roce 1380 se stal královským advokátem. Mezitím zastával řadu vysokých církevních funkcí – od roku 1378 je zmiňován jako kanovník a vidam v Remeši a od roku 1379 jako kanovník v chrámu Notre Dame v Paříži. Těšil se přízni krále Karla V., který ho učinil jedním z vykonavatelů své závěti, a poté se stal rádcem krále Karla VI. Burgundský vévoda ho zpečetěnou listinou z 28. března 1385 jmenoval svým kancléřem a Jean Canard v této funkci setrval až do smrti svého pána v roce 1404; zároveň však pokračoval ve své církevní kariéře, která v listopadu 1392 vyvrcholila dosazením na biskupský stolec v Arrasu. V roce 1405 sepsal poslední vůli, jejímiž vykonavateli ustanovil jednak samotného vévodu Jana Nebojácného, jednak mistra Jeana de Thoisy, v té době arcijáhna z Ostrevantu, který se později v roce 1419 sám stal „kancléřem pana vévody burgundského“. Jean Canard zemřel dva roky po sepsání závěti a na jeho náhrobku v presbytáři katedrály v Arrasu byl vytesán tento nápis: Zde odpočívá pan Jean Canard, biskup z Arrasu, rádce pana vévody burgundského, hraběte artoiského a burgundského, který zemřel sedmého dne měsíce října léta Páně 1407.156
Druhá rozsáhlá reforma, která se uskutečnila pod záštitou Filipa Smělého, se týkala soudní a finanční organizace všech jeho držav. Byla provedena až poté, co byl ve Flandrech znovu nastolen mír, a měla podobu dvou rozsáhlých souborů opatření, z nichž jeden upravoval 155 156
M. Boone: Chancelier de Flandre et de Bourgogne, s. 209–210. Testaments enregistrés au Parlement de Paris, č. 16; F. Autrand: Naissance d’ un grand corps de l’ Etat, s. 60, 96, 119.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS522942
vytvoření soudní komory (Chambre du conseil) a účetní komory (Chambre des comptes) v Lille a druhý se současně zaměřil na reorganizaci odpovídajících institucí, které sídlily v Dijonu.
Soudní a účetní komora v Lille Vévoda zpečetěnými listy datovanými v Paříži dne 15. února 1386 oznámil, že nařídil, aby „jisté významné osoby“, členové soudní a účetní komory, nadále „trvale přebývaly“ ve městě Lille a aby tam „pečlivě projednávaly a vyřizovaly veškeré věci a záležitosti“, které se naskytnou.157 Tito rádcové zároveň téhož dne obdrželi podrobné pokyny upravující vymezení jejich povinností a upřesňující rozsah jejich pravomocí. Vévoda tak provedl zásadní reorganizaci a transformaci institucí, které ve Flanderském hrabství existovaly již dříve. Hraběcí rada měla na tomto území soudní pravomoci již před příchodem burgundského rodu a jedna z nich měla podobu komise skládající se z rádců, auditorů a „mistrů účetních“, pověřených kontrolou účetnictví hraběcích úředníků; kromě toho existovala komora nazvaná „Cour des hauts-renneurs“ neboli „Chambre des renenghes“, do jejíž kompetence spadala kontrola veškerého účetnictví panských výběrčích (tzv. „renneurs“). Tyto instituce však do roku 1386 neměly stálé sídlo, neboť následovaly vévodu na jeho cestách, a neměly ani pevné složení nebo organizaci. Od února 1386 se tedy sídlem rádců a účetních stalo město Lille. Důvody, proč si vévoda Filip vybral právě toto město, byly evidentně jazykové, politické i zeměpisné: Lille se totiž nacházelo ve frankofonních Flandrech, bylo to starobylé královské město a během nepokojů v letech 1379–1385 nikdy nepovstalo proti hraběcí moci. Také z vojenského hlediska nebylo příliš zranitelné a konečně – což nebylo nijak zanedbatelné vzhledem k tomu, že se burgundský vévoda aktivně podílel na vládě Francouzského království – se nacházelo „v rozumné vzdálenosti od Paříže“ a současně mělo příhodnou polohu uprostřed územního celku Flandry-Artois.158 Nová organizace podle záměru burgundského vévody byla představena v roce 1386 v podobě skupiny rádců, kteří sice mohli zasedat společně, ale jednoznačně se dělili na „rádce pověřené především výkonem 157 158
Ordonnances de Philippe le Hardi, I, č. 102. D. Clauzel: Lille, 1454, s. 41–52.
100
Ukázka elektronické knihy