Pokrčil rameny a bez rozloučení zmizel. „Seš tam, Bý?“ ozvalo se naštvané vrčení, jakmile jsem zvedl sluchátko. „Ne. Vůbec nevím, kdo jinej by mohl ten telefon zvednout.“ „Nech si ty fóry! Je tady nějaký chlap a ptá se po tobě. Prý je od Sjednocené Sýrové. Ale… vypadá jako právník! Mám chuť rovnou vytáhnout košťátko a vymést ho zpátky na ulici!“ Vasilisa vlastnila několik různých nástrojů, které používala k udržování budovy v čistotě a bezpečí. Všem láskyplně říkala košťátko. Ale v tomhle případě jsem si byl celkem jistý, že mluví o hrozivé věci vzdáleně připomínající revolver na dvanáct brokových nábojů ráže 20, který zkonstruoval nějaký šílený technik v některém z divočejších vnitřních světů. Aby vůbec mohl střílet, natahoval se klíčkem jako budík. Ale Vasilisa ve své několikrát opakované přednášce (jen díky tomu mi to uvízlo v paměti) trvala na tom, že její košťátko je dělané podle existující pozemské zbraně zvané Lady’s Home Companion. Domácí společník pro dámy začal kdysi dávno jako brokovnice Street Sweeper, pro křehké dámy seřezaná na minimální velikost, aby se výsledný bastard vůbec vešel do kabelky. Vasilisa tvrdila, že originál se liší jen v tom, že používal nějaké obludně velké revolverové střelivo, ne broky. Osobně jsem si byl jistý, že ta hrůza byl jen další případ toho, kdy někdo v archivech nedokázal rozlišit pozemskou realitu od fikce a jako obvykle pak stvořil monstrum. „S ohledem na to, že by mi ten chlap měl přinést prachy, pokud ho vymeteš, Vasiliso, budu mít fakt problém zaplatit příští nájem.“ Chvíli ticho. „Bý,“ ozval se ve sluchátku smířlivý a starostlivý hlas, tedy na Vasilisu, „jestli jsi na tom tak špatně, že si musíš půjčovat od právníka, nějak to zařídíme, měsíc dva se nic nestane.“ „Já si nic nepůjčuju, jsou to prachy, co mi dluží. Pošli ho nahoru.“ * 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS522919
Jen málokdo se dokázal srovnat s podivnou kombinací jedovaté zlosti a mateřské starostlivosti staré dračice, která trpí syndromem prázdného hnízda a přenesla své instinkty na nájemníky. Tím spíš, že její představy o výchově dětí byly dost specifické. Děcka by si měla jasně uvědomovat, jak je svět zlý a s nikým se nemaže. Nikdy se nedalo dopředu odhadnout, jestli vás hrozně seřve, nebo vám zkusí vnutit pár perníčků. Obvykle obojí. Vasilisa byl důvod, proč byl nájem v baráku dost nízký. Noví nájemníci většinou rychle utekli. Buď ze strachu o život, o své mentální zdraví, nebo před propukající cukrovkou. S ohledem na to, co všechno byla ta stará ježibaba připravená udělat pro bezpečí svého maličkého království, jsem měl dojem, že tady bydlím skoro zadarmo. I když občas to bylo opravdu o nervy a skoro určitě jsem o pár klientů přišel jen proto, že si netroufli projít přes Vasilisu. Když se ten chlap objevil ve dveřích mé kanceláře, musel jsem uznat, že opravdu vypadal jako právník, včetně smradu z laciné voňavky. Byl cítit natolik, že jsem při pohledu na jeho falešný úsměv a nažehlené sako natáhl ruku po pušce a před očima se mi na chviličku zatmělo. Pár metrů přede mnou zpoza rohu vylezl právník. Příliš blízko, než abych stačil uhnout, příliš daleko, než abych po něm stačil skočit. Sáhl jsem po pušce. Kdybych si ho všiml dřív…, ale varovalo mě až na úplně poslední chvíli jen zašustění drahého saka. Mizerové, na začátku invaze je můj nos dokázal odhalit podle smradu drahého parfému na kilometr daleko, ale ačkoli se učili pomalu, nakonec pochopili, že je lepší neoznamovat svou přítomnost na dálku, tím spíš, jak špatně byli zachytitelní jinými smysly. Právník otevřel ústa, ksicht stále zkroucený v tom otravném úlisném úsměvu, ale než stačil cokoli říct, nadhodil jsem si pušku a Zlý Černý Žid toho slizkého hajzla přerušil krátkou nadávkou v hebrejském dialektu 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS522919
5.56 NATO. Ksicht se mu rozprskl, což ho samozřejmě nezastavilo, jen zpomalilo. Ti zatracení právníci byli horší než zombíci nebo obrovští švábi. Ani Leninova mumie nebyla tak nezničitelná. Skočil jsem k němu, zatímco vysílačka vztekle nadávala: „Bý? Bý?! Slyšíme střelbu! Útočíme!“ Ignoroval jsem Davidovo nadávání, pustil pušku levou rukou, částečně jsem se proměnil, a zatímco moje zvíře používalo pařát na levé ruce k porcování týpka na dostatečně malé kousky, začal jsem ostřelovat skupinku dalších právníků, kteří pomalým, ale odhodlaným krokem mířili chodbou k nám. Bylo jich tolik, že jsem se většinou trefoval. Něco mě náhle škráblo do boku, ale to jen zvíře nešikovným pařátem strhlo granát z opasku a nabídlo mi ho k ochutnání. Zahryzl jsem se do pojistky, zvíře škublo a hodilo termitový granát přímo mezi právníky, zatímco jsme společně skočili zpátky za roh. Švy maskáčů zapraskaly, jak jsme si to se zvířetem prohodili. Pravá ruka, stále držící Tavor, zůstala lidská, protože zvíře bylo sice šikovné, ale střelné zbraně do jeho pracek nejenže nesedly, ale ani nepatřily. Měl blbec tendence drápem ukazováku šťouchat do palebného selektoru. Kolem proletěly opožděné výstřely právníků. Bylo jich méně, než jsem čekal, granát musel dopadnout opravdu dobře. Kromě syčení hořícího termitu se chodba naplňovala i obvyklou kakofonií složenou z výhrůžek, nabídek dohody a citování nesmyslných paragrafů. Vydali jsme ze sebe vzteklé zaryčení a vrhli jsme se do boje. Skok, druhý, odražení od stropu… Zatímco se zvíře přesouvalo na kontakt, snažil jsem se směrovat svou zbývající lidskou rukou a rozumem výstřely do houfu doutnajících nepřátel. „Oběhni je, blbče!“ zasyčel jsem v duchu. „Musíme se dostat k celám!“ Byl jsem si celkem jistý, že to zase bude jen další zbytečný pokus. Nikdy se nám nepodařilo do vazebního tábora dostat včas. Vždy jsme našli jen prázdné cely a právníky, po unesených ani stopa… Ale nos mi říkal, že ve sklepě někdo je. Zvíře zaryčelo, při dalším skoku změnilo směr, a zatímco jsem se snažil – nepříliš úspěšně – zasahovat hlavy a klouby, zamířilo za právníky 100 Ukázka elektronické knihy