k a p i tol a d ruh á
97
přijala za svůj. Jeden z jejích postgraduantů nakreslil logo: rozvětvený korál s velkým červeným S na něčem, co by se antropocentricky dalo nazvat hrudí. S Gatesovou jsem se setkala na jaře 2016. Bylo to asi rok poté, co získala grant na superkorály, a shodou okolností nedlouho poté, co ji jmenovali ředitelkou Havajského institutu mořské biologie. Institut obývá vlastní ostrůvek Moku o Lo’e v zátoce Kaneohe u pobřeží Oahu. (Pokud znáte seriál Gilliganův ostrov, Moku o Lo’e jste viděli v úvodní sekvenci.) Na ostrůvek nejezdí žádná veřejná doprava; návštěvníci se zkrátka objeví v přístavišti, a ty, které lodník ústavu čeká, převeze. Když jsem vystoupila z lodi, Gatesová mě přivítala a šly jsme do její velmi skromné a velmi bílé kanceláře. Z oken měla výhled na záliv a za ním na vojenskou základnu námořní pěchoty na Havaji. (Několik minut před útokem na Pearl Harbor ji bombardovali Japonci.) Gatesová mi vysvětlila, že zátoka Kaneohe projekt superkorálů inspirovala. Po valnou část dvacátého století sloužila jako skládka odpadních vod. V sedmdesátých letech se útesy z větší části zhroutily. Přemnožily se tu mořské řasy a voda v zátoce získala děsivou, jasně zelenou barvu. Potom ale byla uvedena do provozu čistička odpadních vod. Později se státní orgány spojily s organizací Nature Conservancy a Havajskou univerzitou a přišly s vynálezem — v podstatě člunem vybaveným obřími vysávacími hadicemi, který řasy vysává z mořského dna. Útesy začaly postupně znovu ožívat. Dnes je v zátoce více než padesát takzvaných protrhaných útesů. „Zátoka Kaneohe je skvělým příkladem silně narušeného prostředí, kde vytrvalo pár jedinců,“ řekla Gatesová. „Korály, které přežily, jsou ty nejodolnější genotypy. To znamená, že co vás nezabije, to vás posílí.“ Nakonec jsem s Gatesovou na ostrůvku Moku o Lo’e strávila týden. Jednoho dne jsme se na korály dívaly obrovským laserovým mikroskopem. Gatesová mi ukázala uspořádání, které jí jako studentce připadalo tak nepochopitelné. Viděla jsem, jak se v drobných buňkách korálů uhnízdili jejich ještě drobnější rostlinní symbionti. Další den jsme se potápěly. Od vlny mořských veder, jež začala v roce 2014, uplynuly
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS522883
98
č á s t d ruh á : D o d i vo č i n y
dva roky a řada korálových kolonií v zátoce měla přízračně bílou barvu. Většina z nich, jak poznamenala Gatesová, pravděpodobně nepřežije. Jiné však byly pestrobarevné pořád — nahnědlé, hnědé nebo nazelenalé. Těmto korálům se dařilo dobře. „Je opravdu povzbuzující vidět, že tyto útesy jsou tak odolné,“ řekla Gatesová. Třetí den jsme navštívily řadu venkovních nádrží, v nichž se v přesně kontrolovaných podmínkách chovali koráli nasbíraní v zátoce. Cílem nebylo zajistit optimální prostředí jako v nádrži pro halančíkovce, ale víceméně opak: korály tu chovali v kalibrovaném stresu. Ty, kterým se dařilo — nebo kteří alespoň přežili —, křížili a jejich potomky házeli zpět do nádrží, kde je vystavovali dalšímu stresu. Předpokládalo se, že koráli vystavení tomuto selekčnímu tlaku projdou jakousi „asistovanou evolucí“. Pak by se dali použít k osazení budoucích útesů. „Jsem realistka,“ poznamenala v jednu chvíli Gatesová. „Už nemůžu dál doufat, že se naše planeta radikálně nezmění. Už se změnila.“ Buď lidé korálům „pomohou“ vyrovnat se se změnou, kterou způsobili, nebo se mohou dívat, jak umírají. Cokoli jiného je podle ní jen zbožné přání. „Spousta lidí se chce k něčemu vrátit,“ řekla. „Myslí si, že když prostě přestaneme něco dělat, útes se možná vrátí do původního stavu.“ Později mi Gatesová řekla: „Ve skutečnosti jsem futuristka. Náš projekt počítá s tím, že přichází budoucnost, kdy už příroda nebude tak docela přirozená.“ Gatesová byla tak charismatická, že i když jsem na Moku o Lo’e přijela se zápisníkem plným pochyb, získala jsem pocit, že mě inspiruje. Několikrát jsme si poté, co skončila v institutu, vyšly na večeři a nakonec jsme při povídání překonaly vztah reportérky a jejího objektu a dospěly k něčemu, co mělo blízko k přátelství. Zrovna jsem si domlouvala další návštěvu, abych se podívala, jak se superkorálům daří, když mi napsala, že umírá. Takto to ovšem nenapsala. Sdělila mi, že má léze na mozku, jede se léčit do Mexika, a ať už má jakoukoli nemoc, hodlá ji porazit. Korály nemátly jen Ruth Gatesovou, ale i Charlese Darwina, který poprvé na korálový útes narazil v roce 1835. Zrovna se plavil na lodi Beagle
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS522883
99
k a p i tol a d ruh á
z Galapág na Tahiti, když z paluby zahlédl „podivné prstence korálové pevniny“,5 které vyčnívaly z otevřeného moře — dnes bychom řekli atoly. Darwin věděl, že koráli jsou živočichové a útesy jsou jejich dílem. Přesto mu nešly na rozum. „Tyto nízké duté korálové ostrovy nejsou v žádném poměru k obrovskému oceánu, z něhož náhle vystupují,“ napsal. Zajímalo ho, jak je něco takového vůbec možné. Nad záhadou přemýšlel několik let a stala se tématem jeho první velké vědecké práce The Structure and Distribution of Coral Reefs (Struktura a rozšíření korálových útesů). Jeho vysvětlení — tehdy kontroverzní, dnes ovšem považované za správné — spočívalo v tom, že uprostřed každého atolu leží vyhaslá sopka. Koráli se uchytili na jejích bocích, a jak sopka vyhasínala a pomalu se propadala, útes rostl nahoru, směrem ke světlu. Podle Darwina je atol jakýmsi pomníkem ztraceného ostrova „postaveným myriádami drobných architektů“.6 Ve stejném měsíci, kdy publikoval svou monografii o útesech, tedy v květnu 1842, Darwin poprvé nastínil své revoluční myšlenky o evoluci neboli „transmutaci“, jak se tento jev v jeho době označoval. Esej byl napsán tužkou a podle slov autorky jednoho z Darwinových životopisů čítal „pětatřicet listů psaných hustě načmáranými, eliptickými klikyháky“.7 Darwin jej uložil do šuplíku. V roce 1844 jej rozšířil na dvě stě třicet stran, jen aby rukopis znovu schoval. Zveřejnit své myšlenky se zdráhal z nejrůznějších důvodů, a jedním z nich byl téměř naprostý nedostatek důkazů. Darwin byl přesvědčen, že evoluci nelze pozorovat. Proces probíhá příliš pomalu na to, abychom ho mohli zaznamenat během jednoho, či dokonce několika lidských životů. „Z těchto pomalých změn, které probíhají, nevidíme nic, dokud ručička času nesvědčí o tom, že uplynuly celé věky,“ napsal nakonec.8 Jak by tedy mohl svou teorii dokázat? Jako řešení ho napadli holubi. Ve viktoriánské Anglii měli velký význam — šlechtěné holuby chovala sama královna Viktorie. Chovatelé šlechtěných holubů měli své kluby, šlechtění holubi své výstavy. O šlechtěných holubech se dokonce psaly básně. „Pod přátelsky lítostivým vavřínovým stínem / patriarcha holubníku tiše dříme,“ začínala óda na oblíbeného ptáka, který zemřel ve dvanácti letech.9 Chovatelé
Ukázka elektronické knihy