7 Jen ta nejpodezřívavější povaha by uhodla, že Malachiáš nenáviděl hostitelskou roli. Dlouhou příjezdovou cestu ke Klášteřínu lemovaly barevné lucerny, třpytivé kameny navádějící zbloudilé děti ztemnělou zahradou. Jiné zářily pod stromy, u okrasných rybníčků a mramorových soch, výseky světla, v nichž se shromažďovali hosté zabraní do hovoru, zatímco služebnictvo se staralo o to, aby na žádný žaludek nedoléhalo břímě hladu a nikomu nevyschlo v hrdle. Svět za oknem kočáru byl Džosirimu stále cizí, v neposlední řadě proto, že ráz klášteřínského zámku se v krátkém čase tak zásadně změnil. Při jeho první návštěvě byla zahrada… ne zrovna zarostlá, ale rozhodně zanedbaná. I sochy na světlinách mu připadaly zvláštní. Bylo mezi nimi sice i několik nahrubo zhotovených, shrbených strážných soch vzešlých z pověrčivosti, které údajně skýtaly ochranu před zlými duchy, ale většina znázorňovala urozené státníky a vojenské hrdi ny, ztvárněné s pomocí čistých, klasických linií. Palouky zalid něné sochami byly sice v Jižsku poměrně časté, ale mívaly drsnější vzhled — byly to projevy úcty k bohům, zřízené v místech, kde vládla stará magie. Taková díla byla stěží vhodná pro setkání společenské smetánky, a navíc nezřídka naháněla hrůzu, ale Džosirimu se po nich přesto stýskalo. Trezie byla městem, kde byly staré zvyky vymýceny nebo důkladně ukryty, městem v područí Lumestry. Zářné Lumestry, která vytvořila svět z prvotní Tmy jako útočiště pro pomíjivé děti. Bohyně bezmezné trpělivosti a soucitu, nebo se to o ní aspoň říkalo. Džosiri měl v tomto případě své důvody k pochybnostem. Jak moc se může lišit matka od dcery, když na to přijde? [[Pokud se ukáže, žes mě násilím vytáhl z domu jen proto, abychom mohli sedět a civět na jiný dům, budu velmi popuzená.]] V Anastáziině dutém, zpěvavém hlase doznívaly ozvěny jejich ne tak docela hádky. Neobnášela násilí, jen slova. Anastázie byla odolná vůči prvnímu a neústupná vůči druhému.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS522864
Džosiri otevřel dveře kočáru, sestoupil na štěrk a napřáhl ruku v rukavici. „Mé paní stačí rozkázat.“ Anastázie se chopila jeho ruky s tichým, melodickým zatřepetáním, nápodobou popotáhnutí u někoho, kdo už nemusel dýchat. Brokátové sukně zavířily, v pableskující šlehačce se zatřpytila zlatá nit a Anastázie zlehka stanula na příjezdové cestě. [[Kéž by tomu tak bylo.]] Zaletěla pohledem k širokému schodišti před hlavním vchodem, kde mlčky vyčkávalo služebnictvo. A nejen služebnictvo. Nahoře seděl pár nehybných bronzových lvů. Símarkové z Kovolijny, magické výtvory odlité do smrtelného kovu, a jak Džosiri spolehlivě věděl, pozornější, než se zdály být. Anastázie potichu vzdychla. [[Co bychom neudělali pro lásku.]] Džosiri měl za to, že v jejím hlase slyší spíš jízlivost než nevoli, ale i po všech těch společně prožitých letech ráda dělala tajemnou. Hladký, zlatě cizelovaný aksamitový porcelán její tváře měnil výraz, jen když souhra světla a stínu propůjčila větévkovitým vzorům náznak cynismu. Tělo pod šaty mělo stejný vzhled, pozlacené a neohebné údy spojené silnými koženými pásky, panenkovská postava odolná vůči zraněním i citům. Život vdechnutý do hlíny se stejnou jistotou, jako když Lumestra stvořilo lidstvo ve světle Prvního úsvitu. Krásné, to jistě, a velmi znepokojivé, když se ty lesklé černé oči upíraly příliš dlouho do tvých. Anastázie by se nemohla vydávat za lidskou bytost, ani kdyby byla oděná do nejvybranějších látek a bílé vlasy měla sepjaté zlatými stužkami. A ani by o to nestála, protože s tělem z jílu a plátkového zlata nebyla spjatá pomíjivá duše, ale duše andělské serafie, Lumestřiny dcery. Takřka neuplynul den, aby Džosiri neužasl nad tím, že se dobrovolně rozhodla sdílet jeho život — a to byl skoro určitě jeden z důvodů, proč tak učinila. „Kdoví,“ prohodil. „Třeba se ti to ještě zalíbí.“ [[Uvidíme.]] Džosiri se ohlédl na kočího. „Tak pojďte, kapitáne.“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS522864
Kurkas se netvářil, že by se chystal slézt z kozlíku. „Vlastně jsem si říkal, že bych zůstal tady a dohlídl na koně. Teď se hodně krade a…“ „Sídlo prvního radního je jedním z nejbezpečnějších míst široko daleko.“ „Jak myslíte, pane. Ale nemůžu přece s čistým svědomím takhle zanedbávat svoje povinnosti a pokoušet štěstěnu.“ [[Jestli musím strpět večer plný frází, Vladamo, tak ty taky.]] Kurkas se zakabonil. „Jak chceš, květináčku.“ Seskočil na štěrk a Džoisiri mohl opět jen přemítat, proč mu Anastázie — neoplývající zrovna přemírou trpělivosti — dovoluje, aby ji tak oslovoval. Vzápětí přispěchala dvojice pážat a převzala od nich kočár. Džosiri vzal Anastázii za ruku a začal stoupat po schodech vstříc zvukům hudby a zurčení hovoru, zatímco Kurkas se zdrceně táhl za ním. U vchodu je uvítal sluha ve fraku a ladně je nasměroval do velkého sálu. Zde už tlumená konverzace soupeřila o nadvládu s chytlavými melodiemi smyčcového kvartetu. Uprostřed sálu tančil tucet párů valčík pod pozlaceným lustrem, jediným zdrojem světla. Všichni měli módně bledou pleť, ačkoli nejeden z nich vděčil za svůj vzhled spíš pudru než přirozené pokožce. Bledá pokožka byla pro některé lidi znakem nadřazenosti. Pro Džosiriho byla spíš důkazem křížení mezi příbuznými a krajně pochybné, do sebe zahleděné ideologie. Z protějšího konce sálu shlížel na dění v sále nízký balkon. Malachiáš na něm stál zády k přítomným a se skloněnou hlavou, zabraný do hovoru s knězem ve zlatém rouchu. „Pan Džosiri Trelan a paní Anastázie Exilio.“ Reakce na majordomovo oznámení byly samy o sobě poučné. Které oči se stočily ke dveřím. Které se výmluvně odvrátily. A kradmé pohledy, předstírající pohrdání, ale ve skutečnosti uchvácené. Jižňanský vlkohlav a jeho milenka. Zrádce a ka cířka. Džosiri tušil, že polovina přítomných by ho s radostí odvedla na šibenici a Anastázii na hranici. O to větší důvod ke vzdoru.
100 Ukázka elektronické knihy