Básnická paměť a sociální víra Marie Majerové Pavel Fraenkl Cestuje-li skutečný básník a vydává-li pak slovesný počet nejen ze svých vnějších dojmů a toulek, nýbrž i z obohacené své citové zku šenosti a z niterného svého poznání, bývá to téměř pravidelně pře devším zkouška celé jeho tvůrčí organizace: jak velká je svěžest jeho smyslů a přirozené bohatství jeho kulturní paměti; v jakém poměru se u něho váže empirická skutečnost s prvkem dokreslu jící obraznosti, jež teprve umělecky uceluje pršku přelétnuvších dojmů a komponuje roztříštěnou impresi v nový, zákonný tvar; jak mohutný je básníkův intelekt a opravdovost jeho zájmů; co je pra vým nazíracím orgánem jeho tvůrčího vidu; v čem vrcholí a sílí, kde slábne a ztrácí se jeho básnický typ. Jedině to jsou otázky, jež si klade před takzvanými cestopisy, pokud je ovšem píší básníci, umělecká kritika. V tomto smyslu a v tomto dosahu je básnický cestopis především zkouškou paměti citu a ducha a již tím záro veň přesnějším dokladem o tvůrčím bohatství i ustrojení svého původce. Není to poprvé, co se Marie Majerová vydala na cesty jako po zorovatelka neomezené lačnosti smyslové a zvídavosti podněco vané k novým výbojům zraku v prostředích stále živých a přes ných; vedle Francie a Slovenska, jejichž krajový podklad jí sloužil k dobové látce románové nebo k cyklu drobnějších povídek, byla to zvláště Amerika a poté sovětské Rusko, kam se vypravila. Její Dojmy z Ameriky vydané před třinácti lety i Den po revoluci napsaný roku 1925 hledí k dvěma stránkám spisovatelského naturelu Ma rie Majerové a to v plnosti nestejně silné; živý cit pro společenskou spravedlnost, prožívaný nadto v těsném blíženectví s otázkou že nina postavení v dnešní sociální skutečnosti tvoří součást názoro vou, kdežto hltavé a rozkošnicky úsměvné rozeplání zraku, který chytá a spásá, raduje se a řadí získané dojmy, ustaluje druhou
96 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS522518
— stále zřetelněji pronikající — stránku cestovatelských potulek Marie Majerové. Její Africké vteřiny vynikají nad oba dřívější po zorovatelské záznamy a novinářské popisy nepoměrnou měrou svým kompozičním záměrem; kdežto například nadšené stránky o východním „nejkrásnějším světě“ pouze zřídka překročily mez vtipné improvizace, je umělecký zisk z africké cesty daleko bo hatší. Netřeba ovšem zapomínati, že v mezidobí ležícím mezi před poslední a poslední její cestopisnou prací vznikla Přehrada, kniha, která bude mít pro svou autorku vždy význam svým úsilím skla debným, toužícím po tvarové dokonalosti a čistotě výrazové… také Africké vteřiny nebudou moci zapřít tohoto rysu, daleko nejcenněj šího to znaku, do nějž vtělila své vteřinové úryvky z „nejzápadněj šího orientu“. Ten, kdo hledá za pracovní metodou i za kompozičním zámys lem básníkovým cenné příspěvky k charakterizaci jeho tvůrčího naturelu, setká se v Afrických vteřinách Marie Majerové s protikla dem tím zřejmějším, oč houževnatěji zakrývaným. Celým předne sem drobných těchto útržků a pestrých proměn, jež kreslí a rýsuje vlastnitelka oka citlivosti vskutku neomezené, zní jasný a lehký vyprávěcí tón ženy zralé životní zkušenosti, která s obratnou chyt rostí těží co nejvíce z nahodilých situací, aby z nich vysála jejich exotickou krásu a zapsala je co nejsvěžeji do všech svých smy slů; ale tato hédonistická záměrnost, jež se snaží o přízvuk co nej prostší a výraz co nejjednodušší, je v kompozičním a výrazovém svém projevu výsledkem dlouhého a často útrapného pochodu stylizačního, za nímž právě tuším velký příklad Flaubertův, jehož vliv — ne v námětech, nýbrž ve spisovatelské ctižádosti vstupuje do díla Marie Majerové v posledních pracích s pobídkou zcela zře telnou. To, co se zdá listujícímu čtenáři pouhým lovem skutečné vteřiny, je při podrobnějším rozboru výsledkem pomalé a houžev naté vůle kompoziční, jež seskupuje jednotlivé okamžiky ne už v jejich funkci časově následné, nýbrž především v jejich nosnosti rytmické a v jejich dosahu obrazivém. Africké vteřiny jsou v svém celku dílo základního orgánu celého spisovatelského typu Marie Majerové: dílo zraku zachycujícího i nejjemnější odstíny pohybu a barvy, zraku stále žíznivého a velmi pružného, jenž vnímá jednotlivosti v obrysech naprosto přesných
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS522518
a právě z nich skládá mozaiku, v níž to jiskří a míchá se, chvěje se a vlní novými a novými přílivy dojmů, přicházejících na sítnici. Tato pracovní metoda může být však plně plodná pouze tehdy, je-li vázána na přímý a bezprostřední poměr k pozorované látce; zdá se mi, že tohoto poměru však zvláště v prvním oddílu není; síla zraku není přečasto podporována silou prvotního zájmu niterného, z ně hož teprve vyrůstá dílo pravé teplé krásy a pozorovatelské jadr nosti, jímž zřejmě toužilo být. Tato samoúčelnost oka, virtuózní, ale hlouběji nedotčená, malebná, ale i hravě lhostejná, úsměvná, ale opouštějící, bohatá na postřeh, ale bez obraznosti kulturní a duchovní, vytane při rozboru zvláště tam, kde sama látka volá po zachycení jiném a hlubším. Nikdo zajisté nevolá po odporném a pedantském shledávání učených historických podrobností toho onoho místa. Ale po básníkovi mohu chtít, aby mi vzkřísil silou svého skutečného zájmu duchovního zetlelou atmosféru věku kul turně plodného, aby mi ukázal své přitakání či odpor, aby se ne skrýval za bohatý popis tam, kde je třeba síly dobývajícího zraku kulturního a duchovního. Jaká prázdnota vane právě v tomto smy slu z vteřin (opravdu vteřin), zaposlouchaných do starého Kartága, kde obsah kulturní zůstává Marii Majerové cizí i lhostejný záro veň. Jak lhostejná je s několika výjimkami ke křesťanství, za nímž se domnívá nalézat jen prospěchářství a ziskuchtivost! Vlastní její názorové stanovisko vyjadřuje nejlépe shrnující poznání: „Změnil se bůh, změnili se lidé, jen hmota a slunce se nezměnily.“ Vlastní umělecká vůle Marie Majerové byla tentokrát výlučně soustředěna k zachycení vnější, smyslové plnosti skutečnosti; ne jen výsek, ne jen střídmé omezení, nýbrž nejvyšší rozvíření všech pozorovacích schopností, které by současně s dokonalou styli zací výrazovou daly realitu v její mnohoznačnosti, střídavosti, ply nutí a změně. Vedle toho hlásí se — zvláště ke konci knihy — v Ma jerové výsměšný a ironický kritik sociální, který dovede převést bídu kraje a lidi na základní poučky sociologické; zde zvláště jsou zajímavé nadhozené poznatky o kořistícím francouzském imperia lismu, o vykořisťovatelích půdy apod. Africkými vteřinami prokresluje se spisovatelský profil Marie Majerové hned dvojím směrem; znovu podtrhává její vizuální typ, plný opojení skutečností a její horkou smyslovou slávou, znovu
98 Ukázka elektronické knihy